Část 8 - Cesta do neznámého světa

Po tom, co se Manon a Shizukovi nějak podařilo dostat Yoshira do jeho těla, zavolali mu záchranku a ta pro něj přijela.
Kyoya byl také odvezen do nemocnice.. Nejsou spolu na pokoji...

O 24 hodin později...

Yoshiro ležel v jednolůžkovém pokoji. Byl pořád v bezvědomí a kolem něj byla spousta přístrojů. Nereagoval na nic, co by kdokoliv z lidí okolo něj, říkal, ale to, jestli je opravdu slyšel... To nemohl nikdo s jistotou říct.

Manon

stála už snad hodinu u Yoshirovy postele a bez hnutí na něj koukala. Takhle si tedy ideální sobotu nepředstavovala. Nikdo sem nechodil, takže se neměla koho zeptat, co Yoshirovi je, ale ona se nedokázala přimět, aby se pohnula. Pořád před sebou viděla události ze včerejška. Jí a Shizukovi strašně dlouho trvalo, než našli Yoshirovo tělo. Nakonec to byl Shizuka, kterého napadlo jít se podívat do sklepa. Manon nemohla uvěřit tomu, co Yoshiro udělal... to se mu vůbec nepodobalo! Celou dobu se neprobral. Otrava alkoholem? Nebo mu to nějak poškodilo mozek, když ho to ovládlo? Nebo oboje naráz? Manon se nedokázala pohnout pod tíhou výčitek. Věděla, že by se měla jít podívat za Kyoyou, kterého se jim naštěstí podařilo ještě na místě probrat. Byl teď nejspíš pod tunou sedativ, hlavně kvůli duševnímu stavu než kvůli bolesti... jí by taky nebylo právě nejlíp, kdyby se jí dům rozpadl nad hlavou a někdo ji chtěl zabít, sotva vyleze z koupelny...
Manon hleděla na Yoshirovu pobledlou tvář, odměřovala čas kapkami, které protékaly hadičkou kapačky, a zoufale čekala, kdy se konečně probudí z tohohle strašného snu.

Shizuka

Šel jsem zrovna po schodech v nemocnici. V ruce jsem držel kafe, které bylo pro Manon. Došel jsem do patra, kde byl Yoshiro i Kyoya. Je dobře, že každý je na jiném pokoji, ještě by se pozabíjely. No pro Manon to musí být těžké. v hlavě se mi honila spousta myšlenek, když v tom jsem otevřel dveře do pokoje, kde je Yoshiro. Ahoj, Manon. pozdravil jsem ji a přistoupil k ní blíž. Na tady máš kafe. Potřebuješ aspoň nějaký povzbuzovák. trochu jsem se usmál, ale v této situaci Manon asi nerozesměji. Jak na tom je? Byla jsi už za Kyoyou?

Manon

"Díky," usmála se trochu na Shizuku a vzala si vděčně kávu. Sice ji nesnášela, ale stejně se napila. Bylo to jako osvobození z nějakého zakletí, pod kterým tu stála. Konečně se mohla pohnout... "Za Kyoyou jsem ještě nebyla... pojďme se za ním kouknout," navrhla a vydala se ven z pokoje. Stejně věděla, že se sem zase vrátí a bude tady stát, dokud ji sestry nevyhodí, ale nedokázala to teď právě už dál snášet.

Manon se skoro srazila s doktorem ve dveřích. Zrovna šel k Yoshirovi a měl v ruce několik papírů. Tvářil se celkem nešťastně, když viděl, že tu jsou kamarádi toho chlapce..Určitě budou chtít vědět, co mu je ...

Manon

Ano, pan doktor se obával právem. Kamarádi pacientů jsou většinou otravní tím, že chtějí vědět spoustu věcí, a Manon nebyla výjimkou.
"Uh, dobrý den!" vyhrkla Manon, když ji málem srazil doktor a půlka kafe vychrstla z kelímku na zem a Manon na kalhoty, což ale nevadilo, jelikož měla tmavé, tak ji to jen mírně opařilo, ale i tak to bylo irelevantní. "Promiňte, ale... asi byste mi nemohl říct, jak na tom je... a proč je ještě v bezvědomí...?" řekla rychle.

Hizuro
Toulal jsem se po Karakuře s jistou nadějí že potkám toho muže ze včerejška.
Věděl jsem že naděje je mizivá, nebo spíśe źe není, ale pořád jsem to zkoušel.
Jako obvykle jsem šel bez jediného slova a bez jakéhokoliv výrazu na tváŕi.
O včerejších věcech jsem popřemýšlel. A napadlo mě jediné východisko.

Doktor se trochu nejistě podíval na Yoshira a lehce se kousl do rtů. Pak se zhluboka nadechl a pustil se do řeči. "Víte... Váš kamarád.." Asi mu to opravdu bylo líto..Byl zvyklý na smutné obličeje lidí. Viděl je denně, už několikrát informoval někoho blízkého, že někdo z jejich rodiny třeba zemřel nebo tak něco. Ale nikdy to nedělal rád a vždycky s nimi soucítil. "..Je v kómatu..A opravdu nemůžu říct, že si jsem jistý, jestli se někdy probere...Promiňte.." Uklonil se a odešel pryč..

Kyoya

Byl jsem docela mimo... bylo to asi 5 minut co jsem se probral... poslední věc co jsem si pamatoval bylo, jak nás napadl ten příšerák... pak jsem měl šílené okno... navíc jsem se cejtil fakt tupě... asi jako naše matikářka... to mě museli fakt nadopovat. Chtěl jsem se posadit, ale měl jsem něco píchlýho do ruky... nějaká kapačka nebo co... vytáhl jsem si to, doktorů jsem měl plné zuby... hned na to se mi ale zamotala hlava a ještě rád jsem se vrátil k polodřímotě...

Manon

"Ach tak..." Možná to bylo tím, že to slyšet nechtěla, každopádně ona z doktorových slov neslyšela "možná se už neprobere", nýbrž "netuším, co mu je". Takže nic nového... Moderní medicína se jen těžko mohla vyrovnat s faktem, že tento mladík dokáže opustit své tělo, a také může být ovládnutý něčím zlým s maskou... Neměla důvod z doktorových slov dělat jakékoli závěry. "Aha... tak děkuju..." jenom špitla. Ohlédla se na Yoshira a pokračovala za Kyoyou... Jak už bylo řečeno, ještě si tu postojí později. Za chůze se dala do pití zbytku kávy. Ani se moc nedívala, jestli jde Shizuka s ní, a už byla u dveří do Kyoyova pokoje, které potichu otevřela.

Kyoya

Když Manon přišla do pokoje, musela se na zemi zákonitě válet rozlitá infuze, nebo jakou břečku to do mě cpali... Když sem uslyšel tiché otvírání dveří naklonil jsem se tím směrem a pozoroval jsem dveře prádznýma očima. Asi jsem byl pořád dost nadopovanej

Ryuuka

Konečně nastalo ráno, den, kdy zjistím, co je ten chlápek zač. Nejprve jsem se protáhl, nějak se vysoukal z postele a po té zamířil do koupelny, kde jsem si umyl obličej, vyčistil si zuby a učesal si vlasy. Pak jsem se vydal ke skříni, abych na sebe hodil čisté věci, přeci jen není dobré tam jít ve spodním prádle, co by si asi pomyslel. "Tak, ještě něco hodím do žaludku a vyrazím." Pověděl jsem si a šel do kuchyně, kde jsem snědl pár koláčů a vypil trochu mléka. Po té jsem uklidil, šel si obout boty a vyrazil na místo, kde by měl údajně být ten chlápek. Samozřejmě podle vizitky, kterou jsem vytáhl z kapsy.

Manon

"Um... ahoj Kyoyo, přišli jsme se kouknout, jak se ti daří... Nerušíme?" vykouzlila na rtech tu nejlepší napodobeninu úsměvu, jaké byla právě teď schopna.

Kyoya

Ma-non? přiblble jsem se usmál...
Nějak jsem zapomněl včera. Víš, že ti to sluší? Co se stalo? řekl jsem naprosto seriozně nesouvisející informace, jednu po druhé... popravdě jsem netušil, co melu...

Manon

"No... díky, ty taky vypadáš dobře," řekla. Z toho bylo jasné, že Kyoya nevnímá své okolí. "To kdyžtak proberem později, teď se potřebuješ vzpamatovat," usmála se na jeho otázku ohledně toho, co se stalo. Nevěděla, co by tu měla dělat, vzhledem k tomu, v jakém byl stavu, ale taky jí bylo hloupé tak rychle odejít. "A... nechceš třeba něco donést nebo tak?" zeptala se ze slušnosti.

Shizuka

Vykoukl jsem zpoza dveří s přiblblým úsměvem. Ahoj Kyoyo!! Něco jsem ti donesl. Nevím jestli ti to máš rád, ale donesl jsem ti gumový bonbóny. podal jsem mu pytlík s bonbónama. A stále jsem se přiblble smál.

Kyoya

Díky Shirley... mám rád gumídky řekl jsem
Manon? Můj prsten... ocelovej s runou já... nevíš kde je? Nesmím ho ztratit... ale něco je špatně, žejo? Pamatuju si, že je něco špatně, ale nepamatuju si co... musím to vědět řekl jsem a konečně se posadil. Ale dalo to docela práci.

Manon

Shizuka byl vlastně hrozně hodný, teprve teď si toho Manon doporavdy všimla. Ji by nikdy nenapadlo donést Kyoyovi bonbóny! Ten se ptal, jestli je něco špatně... no... co mu měla odpovědět? Špatně bylo zhruba všechno. Ale teď na to nebyla ta správná chvíle.
"Ale kdepak, všechno je v pořádku, Kyoyo," stále se Manon usmívala a pokoušela se Kyoyu položit zpátky na postel. "Hlavně se teď hezky prospi, ano?" Neměla představu, co by s ím udělal v tomhle stavu rozhovor o tom, co se včera stalo. Po straně se podívala na Shizuku, aby jí také pomohl Kyoyu přesvědčit.

Kyoya

Podíval jsem se na Manon divným pohledem. Takovým... jako že jí moc nevěřím
Já vím, že se něco stalo... a že je něco špatně... řekl jsem. A jste moc hodní, že jste se za mnou přišli podívat.... co se mi vůbec stalo? zeptal jsem se takovým legračním přízvukem

Shizuka

Opravdu se nic nestalo, jen se ti trochu zamotala hlava a upadl jsi. takže si zase lehni a prospi se. usmál jsem se od ucha k uchu. Až tu zase přijdeme donesu ti zase gumítky jo? Ale pokud si nelehneš nebude nic. trochu jsem Kyoyu vydíral, ale smál jsem se u toho.

Hizuro
Šel jsem si městem a v tom jsem uviděl jednoho z těch lidí ze včerejška.
Pokud jsem se nemýlil, ten měl tu vizitku.
Velice potichu a nenápadně, zkrátka tak aby mě neviděl, jsem se vydal za ním.

Manon

se snažila vypadat, jakože to, co říká Shizuka, naprosto souhlasí. Byla ráda, že jí pomáhá, ale na durhou stranu si nebyla jistá, jestli Kyoya je natolik sjetý, aby tohle sežral. "Až budeš zas v pořádku, určitě se všechno vyjasní," přidala uklidňujícím tónem.

Kyoya

Díky Mentos, díky Shirles... já... potřeb...uju... hřeben... řekl jsem a opět odpadl... Vypadalo to, že to bude ještě chvíli trvat, než budu zase schopný vnímat na 100%... nebo aspoň 40%...

Ryuuka

Po chvíli jsem se octl u velmi podivného domečku. Vstoupil jsem na pozemek a namířil si to ke dveřím. "Tak, jde se na to." Pomyslel jsem si a zaklepal na ty velké zahradní dveře. "Haló? Je tu někdo?" Zavolal jsem a rozhlížel se kolem. "Je to tu docela hezká, moc příjemná atmosféra kolem toho domu." Pověděl jsem si v duchu a čekal na někoho, kdo by mi otevřel dveře.

Shizuka

No takže mu půjdu koupit hřeben a gumítky. zasmál jsem se a přikryl jsem Kyoyu. Prospí se a bude mu lépe. usmál jsem se na Manon. No půjdeme, musí mít klid. navrhl jsem Manon.