Část 3 - Ichimaru Gin

Obloha byla stále zahalena tmavou přikrývkou. Většina lidí, zvířat a všeho možného, ještě spala. Byl tu ale někdo, kdo musel plnit své povinnosti. Ichimaru Gin - mladý Shinigami, který byl nedávno vyslán do skutečného světa, aby ochraňoval nebohé duše před hladovými Hollow a posílal je do Soul Society.

Gin stál na jednom z rodinných domků na jihu Karakury. To byla část, kterou dostal za úkol hlídat. Vypadal celkem unaveně, ale nemohl si prostě dovolit odpočívat. Mohlo by to znamenat smrt. Hollow vám přestávku prostě nedají..

Něco mu začalo zvonit v kapse. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, do které kapsy to zařízení vlastně dal, ale nakonec se mu ho podařilo najít. Byl to malý strojek, který byl celkem podobný mobilu. "Co to..?" Vykulil své světle modré oči na blikající displej..


To, co viděl na displeji se pohybovalo velmi blízko domu, kde bydlel Kyoya. Duševní síla, kterou to vypouštělo do okolí, byla více než hrozivá. Lidé, kteří byli alespoň trochu citliví na spirituální energii, to určitě cítili. A probudilo je to.

Manon

ležela v posteli a nespala. Prostě nemohla... S otcem trénovala hluboko do noci a byl to snad nejhorší trénink, jaký kdy měli. Nemohla se prostě soustředit, myslela na tolik věcí a byla hrozně unavená, ale místo aby jí otec dovolil jít si pro jednou lehnout, trval na svém. A nakonec jí sdělil, že ona je nejspíš nějaký jeho trest, že je naprosto k ničemu a že tohle je asi ta nejhorší věc, co se mu mohla v životě stát... myslel tím to, že musí trénovat takové poleno. Dodal, že je rád, že dnes musí už v noci odjet na nějakou koferenci, na kterou ho poslala jeho firma do Evropy... Manon se opravdu snažila, nechtěla ho zklamat, ale čím víc naléhal, tím hůř se jí vše dařilo... Věděla, že svoje slova nemyslel vážně, její otec prostě byl takový. Vždycky řekl něco, co ho potom mrzelo víc než toho, komu byla slova adresována, ale Manon to momentálně moc neuklidňovalo. Byla k smrti unavená a přesto nemohla usnout, bolela ji hlava a všechno ostatní taky... Zkrátka stálo to na starou bačkoru.
A právě když už konečně byla natolik vyčerpaná, že začala usínat, ucítila to. Nevěděla, co to bylo a velice ráda by to ignorovala, ale moc se jí to nedařilo. To, co cítila, jí vlilo adrenalin spolu se strachem do žil, takže bylo po spánku. Posadila se na posteli a zahleděla se z okna. Jak se dalo čekat, nic zvláštního neviděla, venku byla tma, jen pouliční lampy svítily. Chvíli koukala ven. Měla hrozné dilema. Byla noc a ona byla unavená... ale na druhou stranu chtěla otci dokázat, že není budižkničemu.
Nakonec zvítězila její raněná hrdost. Rychle se převlékla z pyžama, vzala si svůj křížek a další věci, které nosila obvykle na trénink s otcem, a pomalu se plížila dolů po schodech, kde si obula boty.
"Ty tam chceš jít?" ozval se za ní najednou tiše Ojiho hlas. Manon se na něj otočila.
"Jo."
"Je to nebezpečné, Manon. Jsou tu shinigami, nech to na nich..."
"Ne. Ty bys taky šel, takže já musím taky," řekla rozhodně Manon a bez rozoučení vyšla ven.

Yoshiro

ležel v posteli a brečel do polštáře. Očividně se cítil trochu blbě, protože normálně takové emocionální záchvaty nemá, ale během uplynulých 24 hodin se mu toho stalo tolik, že měl fakt ohromnou chuť zabít se. Ale na to, jak sám dobře věděl, neměl. Pomalu se posadil a utřel si stékající slzy. Nad postelí měl fotku, kde byl se svoji mámou a s tátou. Vypadali tam tak šťastně. Yoshiro toho moc neviděl, protože měl od toho breku dost rozostřené vidění, ale ani to ho neodradilo od toho, aby se na fotku koukal a vzpomínal na to, jak jim bylo jako rodině dobře. Všechno tohle vzpomínání mu ale moc nepomohlo, spíš naopak. Dostal další záchvat breku a musel položit hlavu do polštáře.

Ryuuka Hosentsu

Už se začalo ztmívat a já jsem stále nenacházel svůj drahocenný foťák. "Sak*a! Kde mám teď sehnat nový?! Oukey...To bude v pohodě, hlavně musím být v klidu." Pak se to stalo, ucítil jsem opět tu divnou energii a můj obličej byl zaražený, jako ráno v lese po té velké ráně. Zezačátku jsem váhal. "Řekl jsem, že už to nechci nikdy vidět, takže si prostě budu hledět svého." Avšak na to jsem byl až moc tvrdohlavý. "Mohli by tam být nějací lidé,...
Sakra, co to plácám! Musím tam jít. Sice nebudu platný, ale něco udělat musím!" Pak jsem se rozběhl směrem, odkud vycházela ta podivná energie. Nevěděl jsem, co mě tam čeká, ale věděl jsem, co musím udělat. Možná zemřu, protože už tam nejspíše nebude Manon, aby mi nějak pomohla. Po chvilce rychlého běhu jsem tasil opět svůj krásňoučký nožík. Z mého těla teklo více potu, než obvykle. Asi to bylo nervozitou, přeci jenom sportuji a vím, co mě dokáže zpotit. Když jsem dorazil na místo, zase jsem viděl jen obrys matné energie. Když v tom jsem začal kašlat. Ta divná energie byla nesnesitelná. Nemohl jsem se skoro hýbat, natož na něj nožem zaútočit. Nůž mi pomalu vyklouzl z ruky a spadl na zem. Já se snažil k té matné energii přiblížit. Udělal jsem dva kroky a začalo mi příšerně třeštit v hlavě. (Asi jako Nightwish na plné pecky ve sluchátkách). Rameno jsem měl stále trochu špatné, ale nachvíli jsem si ho přestal držet a přiložil jsem ruce na čelo abych utlumil bolest, přičemž se snažím přijít blíž a blíž.

Manon

Ovanul ji noční chlad. Měla si vzít bundu... no, teď už se pro ni vracet nebude. Rozhlédla se kolem. Ulice byla naprosto prázdná a tichá. Mimoděk otočila hlavu směrem, odkud cítila TO a otřásla se, částečně strachem, částečně zimou. Věděla, že není dobrý nápad tam chodit... Ale pak si vzpomněla na otcova slova. Zatnula zuby a dala se do běhu. Nohy ji bolely, ale potlačovaný vztek z toho, že jí otec nedává šanci a podceňuje ji, ji hnal dopředu. Nejsem žádný brčko. Možná nebudu tak dobrá, jako brácha, ale to, co je potřeba, zvládnu! hnalo se jí hlavou na cestě za hrozivou... přítomností něčeho.

Shinichi Takahahi

Ležím rozvalený na zahradě jednoho chlápka v houpací sítí, ale nějak nemůžu zaspat... Možná je to tím, že jsem zvyklí chodit spát hodně pozdě, ale za to také velmi pozdě vstávat... Houpu se a přemýšlím a různých věcech které mi běhali hlavou... Možná kdybych poprosil tu holku co nás Shinigami viděla o koupení toho super, úžasného, geniálního šamponu, tak bych si také odsud odnesl na památku pěkný suvenýr , který bych stoprocentně využil... A to hned, jak bych se vrátil do Soul Society... Problém je ten jestli by mi ho koupila... Vypadala, že shinigami nemá zrovna moc v lásce... N- Najednou jsem se zastavil a pozvedl hlavu... Co to ku*va... Vyskočil jsem ze sítě, na rychlo se učesal a ihned vyrazil k místu odkud to vycházelo... Myslel jsem, že alespoň tuhle noc se nic nestane... Navíc, proč se musí všechny tyhle věcí dít zrovna večer?

Shizuka

Začalo se stmívat. Vycházel jsem ze hřbitova a sledoval město. Pouliční lampy se rozsvěcovaly. Kráčel jsem po ulici a mířil jsem ke svému bytu. Rozhlížel jsem se po ulicích jestli někoho neuvidím. Však nikdo nikde nebyl. Podezřelé ticho bylo. Divné ticho, ještě není tak pozdě. řekl jsem si sobě. Přidal jsem trochu do kroku. Konečně jsem u obchoďáku, ale divné je, že měl být ještě otevřený. pomyslel jsem, ale kráčel jsem dál. Míjel jsem obchodní dům pak jsem zabočil za roh doprava. Už zbývala jediná ulice a byl jsem doma. prošel jsem ulici a míjel jsem yoshirův dům. Bylo tam zhasnuto. Asi není doma. pomyslel jsem si a šel jsem dál. Došel jsem k poslednímu panelovému domu. Vešel jsem do domu. Nemusel jsem se namáhat se schody, protože bydlím v přízemí. Krásný, malý a útulný byteček. Konečně doma! řekl jsem si v duchu a sundal jsem si bundu, pověsil ji na věšák a lehl si na svou malou pohovku.

Nad Karakurou se vznášelo něco velmi nebezpečného. To co Gina ale vyděsilo nejvíc, byl fakt, že to nebyl Hollow. Tohle bylo něco, co nikdy neviděl. Těžko se to dalo popsat, protože to bylo velmi rychlé. Jedno ale bylo jasné - určitě si to nebude chtít dát čaj a v klidu si popovídat o tom, co jste dělali o víkendu.
Tuhle věc mohli vidět i ti s nejslabším reiatsu. Od Kyoyova domu to mířilo přes půl města přímo k domu, kde bydlí Yoshiro.

Yoshiro

se konečně trochu uklidnil a rozhodl se, že se pokusí usnout, protože pokud by dál brečel a nespal, tak by to zítra ve škole určitě nedopadlo dobře. Když ale položil hlavu do polštáře, jeho dům se lehce otřásl. Nevěděl, co si o tom má myslet, ale trochu ho to vyděsilo. Že by zemětřesení? Nevěděl, jak by se měl chovat při takových situacích, takže radši zůstal ležet a ani se nehnul.

Manon

se blížila ke Kyouyově domu (i když nevěděla, že je Kyouyův, a ani nevěděla, kdo to Kyouya vůbec je) a děsivý pocit rostl. Něco podobného nikdy nezažila. Jak se blížila, tělem se jí rozbíhalo čím dál častěji mrazivé mravenčení strachu. Pak se jí zazdálo, že na noční obloze na chvíli uviděa něco černého a rychlého, jak to míří pryč. Hmm, takže to bude utíkat? A takhle rychle? Střelba na pohyblivý cíl mi nikdy moc nešla... začala Manon chmurně promýšlet strategii, zatímco měnila směr. Po chvíli běhu, kdy už sotva popadala dech, si uvědomila, že ta věc je teď nejspíš někde v blízkosti Yoshirova domu. To nebylo dobré...

Yoshiro

Když se dům otřásl po třetí, tak Yoshiro prostě zalezl pod peřinu. Teď už se bál fakt hodně. Pořád přemýšlel nad tím, co by měl dělat, ale ať už přišel na cokoliv, nebyl toho schopný. Zavřel oči, zacpal si uši a snažil se nevnímat to, co se kolem něj děje. Byl sám v domě a venku právě nejspíš probíhalo zemětřesení. Mít strach v podobných situacích je přirozené.

Ta věc se usadila na Yoshirův dům a začala divně zářit. Když záře ustála, tak na střeše zůstala stát jenom tajemná postava.

Manon

Když zahýbala do ulice, kde bydlel Yoshiro, noc prozářilo světlo ze střechy jeho domu. Manon se na sekundu zastavila, bylo to trochu matoucí, ale potom se rozběhla po ulici k domu. Zastavila se asi patnáct metrů od domu. Světlo pouličních lamp na střechy nedosáhlo, ale i tak tam Manon rozeznávala jakousi postavu. Podle toho, co cítila, to nebyl jeden z těch černých, ale ani obvyklá obluda, kterou bylo potřeba zastřelit. Nerozhodně přešlápla. Vytáhla z obvyklého místa křížek, ale zatím ho jen držela neškodně v ruce.
"H... hej! Kdo jdeš a co tu děláš?" snažila se zahnat strach tím, že něco řekne. Zavolala tedy na postavu první slova, co ji napadla. Nebyla zrovna zdvořilá... doufala,že se postava nenaštve. Každopádně, jakkoli chtěla dokázat otci, že není budižkničemu, tohle by radši vyřešila vyjednáváním. Možná se do toho přece jen neměla plést... no, pozdě, už je tady.

Shinichi Takahashi

Běžel jsem za tou divnou energii přes různé střechy domů pomocí shunpa... To je přímo úžasné... změnila směr mrška jedna... Tak jsem se prudce otočil na patě až jsem malém spadl ze střechy... Ještě jedná věc mi však vrtala hlavou a to ta, že mi to nepřipomínalo hollow a ani shinigami či něco povědomého... Bylo to divné, ale to ve mě vzbudilo ještě větší zájem tam jít a zjistit to... Tak jsem Shunpoval blíž a blíž k té věcí... Když jsem byl už dost blízko tak jsem si všiml jedné věcí a zastavil se... Vypadá to že tam je ještě někdo... Počkat! To je přece ta holka Quincy... V tomhle momentě jsem stál za komínem jedné budovy a zatím vyhlížel situací.

Shizuka

Když jsem ležel na pohovce a skoro už jsem zavíral oči, najednou jsem něco ucítil. Byl to takový divný pocit, jakoby zemětřesení. Rychle jsem vstal koukl se ven z okna do ulice. Viděl jsem divnou záři, když pak ustála všiml jsem si jenom siluetu nějaké postavy. Na tohle se kouknu teda z blízka. řekl jsem si v duchu a šel jsem k věšáku pro bundu. Otevřel jsem dveře a rychle vyrazil z vchodu mého domu. Po chodníku jsem se pomalu plížil k Yoshirově domu. Koukal jsem po siluetě a schovával jsem se za pouliční lampou. Snad mě to nevidělo, jsem zvědavý co se bude dít. Co to támhle je Manon! díval jsem se na Manon a na siluetu a čekal jsem.

Ryuuka Hosentsu

Jakmile se to začalo vzdalovat jiným směrem, tak jsem upustil ruce od mého čela. Byla to taká menší úleva, ale cítit to bylo i nadále. V tom jsem absolutně změnil názor na situaci. "Co si vůbec myslím, tohle musí být jen blbý sen. Prostě budu dělat, že jsem nic necítil a zkusím přečkat tu energii, dokud nezmizí. Lidi to asi neohrozí, takže můžu být klidný." Oddychl jsem přiblbým výrazem a vydal se směrem ke svému domu. Po chvíli chůze bylo poznat, že se energie té věci vzdaluje a hlava mne bolela méně. To nic ale neměnilo na tom, že pokračovaly menší otřesy v hlavě. "Ať už to zmizí, sakra." Netrpělivostí jsem začal v duchu nadávat a zahlédl restauraci. Vešel jsem dovnitř, namířil si to přímo k pultu a oslovil barmana/barmanku. "Dobrý večer, prosím jeden rýžový chlebíček a láhev vody." Za celý den jsem skoro nic nesnědl, rozhodl jsem se tedy to napravit.

Podivná osoba nebo co to vlastně bylo se ani nehnula. Tedy, bylo poznat, že pohnula hlavou, když na ní Manon promluvila, ale prostě nereagovala. Mezitím vším Yoshiro vylezl z domu. Slyšel totiž hlas Manon. Když jí spatřil, chtěl něco říct, ale v ten moment ta divná věc vypustila strašně moc reiatsu, čímž všechny srazila do kolen. Ti, co do teď neviděli ani toho nejslabšího Hollow, by ho už viděli naprosto jasně.
Yoshiro padl do kolen a držel se za hlavu. Nevěděl, co se děje, ale teď si byl 100% jistý tím, že tu umře, takže mu v podstatě bylo jedno, co se děje.


Barmanka lehce přikývla a zapsala si to do takového menšího zápisníku. "Hned to bude." Řekla drsňácky. Celý tento bar byl proveden zvláštním stylem. Jako by se čas vrátil do 40. let v Americe někde v Chicagu a každou chvíli měli dorazit mafiáni v čele s jejich bossem a dát si tu panáka.

Ryuuka Hosentsu

Čekajíc na svoji objednávku jsem se rozhlížel po baru. "Připadá mi to jako nějaký Western či Mafianské sídlo. Ale atmosféra je tu dobrá." V tu chvíli mi jakoby někdo udeřil do hlavy. Nejspíš to bylo z těch předešlích podivných situací. Okamžitě jsem se chytil za čelo, barmanka si mohla všimnout, že semnou asi není něco v pořádku. Podle mě jsem byl dost daleko od té podivné energie na to, abych to cítil minimálně. Asi to opravdu bude jen bolest hlavy. Za dnešek jsem jí měl několikrát.

Shinichi Takahashi

Co to sakra může jen být? Měl bych na něj zaútočit, nebo bych měl raději jen dál sledovat, co se bude dít? Pomyslel jsem si, když jsem se díval na tu příšeru... Další člověk se tu ukázal... Kolik jich je vůbec v tomhle městě, co vidí duchy? Najednou začala příšera vypouštět reiatsu, které bylo i na mě docela dost... Nebyl jsem přeci jenom na moc super úrovní... Chtěl jsem jím jít pomoct a bojovat s tou příšerou, jenže moje mysl říkala něco jiného... nějak jsem se nemohl donutit mé tělo k pohybu... Přemýšlel jsem zrovna nad tím, kde asi může být ten další shinigami, který byl očividně na vyšší úrovní než já.

Manon

proti své vůli spadla na kolena. Ztěžka dýchala. Co to k sakru bylo?! Něco takového ještě nikdy nepocítila. Připadalo jí, že jí něco ždímá mozek jako houbu, nemohla se hýbat a i přemýšlení bolelo. Bylo jí jasné, že tohle dlouho nevydrží. Nemohla se postavit, ale něco zkusit musela. Chvíli před tím, než to začalo, se jí zdálo, že Yoshiro vyšel z domu, ale bylo to celé tak trochu rozmazané a teď ani nedokázala pořádně zaostřit, aby se přesvědčila, jestli se jí to nezdálo. Soustředila se na svůj dech, to byl základ. Dokážu využívat spirituální částice z okolí. Těch je tady teď víc než dost, vlastně o hodně víc než dost. Jen natáhnout ruku, soustředit se... kdyby to aspoň tak nebolelo...

Manon se asi opravdu snažila, vypadalo to jako by si snad sama chtěla dokázat to, že to zvládne a udělá pro to cokoliv. Na jejím stříbrném luku se začal tvořit šíp. Byl větší než ten předtím, ale to bylo opravdu asi tím počtem duševních částic, který tu byl mnohonásobně vyšší, než na tom místě, kde předtím bojovala s Hollow.
Ta osoba, co stála na střeše, se pořád ani nepohnula a pozorovala, co Manon dělá.

Barmanka pomalu přišla k Ryuukovi. "Jste v pořádku?" Zeptala se opatrně. Ryuuka nevypadal dobře. Pokud je nemocný, tak proč radši nezůstal doma? Místo toho po večerech chodí do barů. Strašné.

Ryuuka Hosentsu

Jakmile trochu přestala bolet hlava, tak jsem se hned na to začal dusit. "Ku*va!". Když se pak trochu uklidním a vyslyším otázku barmanky, nahodím přetvařující pohled. "Samozřejmě, že mi nic není slečno. prosím tu láhev vody." Pověděl jsem a pokusil se usmát, avšak marně. Čekajíc na čistou vodu jsem se snažil přijít na jiné myšlenky, protože bolest opět začala růst. Kdyby mne bolelo rameno, tak to pochopím, protože jsem na něj dnes už spadnul, ale ta hlava. Když jsem se vzdálil od té matné energie, tak by mne to nemělo ta zasahovat, tedy aspoň jsem si to myslel.

Manon

Hurá, funguje to! Vidíš, tati? Když je to potřeba, tak to jde! Manon se velmi zvedlo sebevědomí. Vytvořit luk a šíp bylo snazší než jindy! Ovšem, zas jí to komplikoval ten hrozný tlak všude okolo, takže spíš než s tvorbou zbraně zápasila s jejím udržením pohromadě. Ale povedlo se to a to bylo hlavní. Tak, byla připravená vystřelit. Všimla si, že Yoshiro má problémy. Nemělo cenu to prodlužovat... Za jiných okolností by chtěla zjistit, po kom že to střílí... ale tenhle je určitě zlý, ne? Lítá si tu, jde z něj strach a nezajímá ho, že zraňuje lidi okolo. Přesně, je zlý. Manon chvíli nemohla pořádně zamířit, jak byla rozčilená, ale pak konečně vystřelila.

Shizuka

Byl jsem na kolenou a držel jsem se za hlavu. Bylo o nesnesitelné, poté jsem viděl Manon co dělá. Viděl jsem stříbrný luk. Poté se začal tvořit modrý šíp. S velkou bolestí hlavy jsem sledoval Manon. S velkým údivem jsem pozoroval situaci. Co to? Co to je? Luk? Šíp? A ta nestvůra. Co se tu děje. Že by to mohlo.. ale ne. říkal jsem vystrašeně v duchu. Viděl jsem Yoshira, jak se svíjí v bolestech před svým domem. Ne, je v nebezpečí. A já nemůžu nic udělat. Jediná Manon ho může zachránit. Já tu jak srab se krčím v bolestech za sloupem. Ta hlava pořád třeští. Je to nesnesitelné. Ale já nic nezmůžu, jsem slabý a ubohý člověk. říkal jsem si v duchu vyčítavě. Sledoval jsem situaci dál.

Šíp si to zamířil přímo proti té podivné osobě. Ta se ovšem pořád ani nehla. Když se šíp přiblížil, tak prostě máchla rukou a šíp zmizel. Očividně to bylo silnější než Manon.
Až teď se to teprve pohnulo. Když to seskočilo ze střechy, konečně tomu ostatní mohli vidět do tváře.

http://fc05.deviantart.net/fs71/i/2010/085/e/7/Commission___Adachi_by_Geofffffff.jpg

Přestav vypouštět to ohromné reiatsu a pozoroval všechny, co byli na místě. stál kousek od Yoshira, ale svůj pohled zaměřil střídavě na Manon a Shizuku.



Barmanka si trochu pohnula s tou sklenicí vody. Očividně jí potřeboval. Trochu jí děsilo to, že jí do baru chodí takoví lidé, kteří by měli radši navštěvovat doktora.

Ryuuka Hosentsu

Jakmile mi přinesla barmanka pití, tak jsem spustil ruce z čela a hodil to do sebe na pár loků. "Děkuji slečno" Poděkoval jsem, avšak až poté, co jsem to vypil. "Mám takový divný pocit..
To je otrava." Překvapivě jsem se začal usmívat. "Tady máte slečno." Položil jsem jí na stůl peníze. Pravděpodobně to bylo víc než bylo potřeba, ale na částku, kterou jsem pokládal na bar, jsem se nedíval. "Nashledanou a příjemný večer." Pak jsem z baru obrovskou rychlostí vyběhl. Přeci jenom jsem Taekwondo začal v šesti letech, tak už moje nohy mají něco naběhané. Mířil jsem k té energii, bolest byla hrozná, ale já se kupodivu stále usmíval.

Manon

Ehm... aha...
Manon sklonila zbraň, bylo očividné, že je zbytečná. Hrozivý pocit z okolí vymizel, ale Manon teprve až teď polil strach. Uvědomila si, že ta osoba, ať je to kdokoli, je na úplně jiné úrovni, než ona. Kdyby chtěl, mohl by ji smazat z existence a ona by ani nevěděla, která bije. A neměla žádnou záruku, že by nechtěl. Přece jen, vystřelila na něj, to není zrovna přátelské gesto... Nijak moc se jí nezamlouvalo, že si ji ten muž prohlíží. A také se díval na něco dalšího... S vypětím vůle otočila hlavu a spatřila, že tu není sama. Shizuka? Co ten tu dělá?! Ale rychle zas obrátila pozornost k osobě před sebou. Nevěděla, co by měla čekat, ale vyděšená byla snad víc než kdykoli před tím, kam až její paměť sahala. Dobře... možná tenkrát, když v lese narazila na neuvěřitelnou kolonii krásných hříbků, to by se s tím dalo srovnat. Musím něco říct... Nebudu tu přece jen tak stát!
"Umm... eh... d-dobrý den..." řekla dost přiškrceným hlasem.