Část 4 - Stříbrný šíp vs. Zanpakuto

Čtvrtek - 30. června 2011 - 7:00


Za 50 minut nám měla začít škola. Většina studentů už byla na nohou a chystala se, někteří, co dojížděli z okolních měst už dokonce čekali před školou. Yoshiro, kterému podle doktorů nic nebylo, odešel z nemocnice přesně o půl sedmé ráno. Šel domů, aby se mohl připravit, osprchovat se a tak dále.
Dnešek vypadal jako příjemný den, protože už teď pomalu vycházelo sluníčko a na nebi nebyl ani jediný mráček. Cesta do školy by tedy nemusela být až tak strašná jako jindy. Samozřejmě tu byli i tací, kteří měli radši temnější dny a nevadilo jim, ani když trochu káplo.

Yoshiro

už byl téměř připravený. Před chvílí se osprchoval a teď už stačilo naházet na sebe školní uniformu Nevěděl proč, ale měl obvázanou hruď, což ho trochu znepokojovalo, protože mu doktoři řekli, že je v pořádku. Otevřel skříň, kde na něj čekala jeho ne moc oblíbená školní uniforma. Yoshiro by byl mnohem radši, kdyby si mohl vzít vlastní oblečení, ale tak co. Školní uniforma není nic, co by se nedalo přežít. Potom, co se oblékl, mohl vyrazit do školy. Ze stolku vzal ještě mobil a z postele tašku, kterou přehodil přes rameno. Ikuze!

Ryuuka Hosentsu

Další slunečný den, všechno vypadalo skvěle, teda až na mne. Byl jsem ospalý a vyřízený. Vstal jsem, během pěti minut se osprchoval, pak se oblékl do školní uniformy a vzpoměl si na dnešní program. "No ano, dnes nejdu do školy na první dvě hodiny, mám přcete trénink Taekwonda v našem dōjō kvůli závodům Karakura Open." Jakmile jsem si vzpomněl na Taekwondo, ihned jsem si šel nachystat věci na trénink. Dobok (Cvičební úbor), chrániče holeně, chrániče předloktí, rukavice, přilbu a vestu. Všechno jsem nacpal do školního batohu, sebral si mobil a vydal se do tréninkovéhoTaekwondo WTF dōjō, kde už na mne měli čekat mí přátelé, kteří tam chodí taktéž. Škola byla kousek, a tak jsem se do dōjō vydal ve školníi uniformě.

Kyoya

Včerejšek byl fajn. Táta přijel a přivezl fůru věcí, hlavně teda čokoládu... tu jsem měl fakt rád... a on to věděl. Teď jsem pomalým krokem šel do školy. Fakt se mi nechtělo, ale co jsem mohl dělat?! Vložil jsem do pusy další lahodký čokoládový bombon (plněný karamelem a nugátem) a na svět byl zase o něco veselejší...
Cestou jsem kývnul na jednu spolužačku, ale zdržel jsem se verbálních projevů, neboť by je nutně musela doprovázet sprška požvýkaných fragmentů bombonu

Shizuka

Začal mi zvonit budík. Zívnul jsem a koukl se na mobil ještě slepenýma očima. Až po chvilce jsem zaregistroval, že jsem v nemocnici. Bože, co tu ještě dělám! zvedl jsem se a utíkal na recepci. Dobrý den já jsem tu nechtěně přespal, ale nevíte co je s mým kamarádem? zeptal jsem se. Byl jsem nervózní, protože jsem se musel chystat do školy. Při tom čekání, jsem vytáhl z kapsy mobil a začal jsem vytáčet jedno číslo. Po chvilce se ozvalo. Ano pane?... Ahoj Alfréde. Vím, že jsem nechtěl aby jsi mě někam vozil, ale teď potřebuji odvoz. Jsem v nemocnici, mohl by jsi pro mě za 5 minut přijet?... V nemocnici, pane? Co tam děláte?.. To je na dlouho povím ti to až pro mě přijedeš. zavěsil jsem a otočil jsem se zpět na recepční.

Manon

Na Oojim bylo vidět, že se chce zeptat, co se v noci dělo, ale protože byla u snídaně i maminka, která nedávala najevo, že by o čemkoli věděla, nepadlo o tom ani slovo. Manon se cítila celkem dobře. Umyla se ledovou vodou a kruhy pod očima zakryla makeupem, takže na ní nejspíš ani nebylo poznat, že téměř celou noc nezamhouřila oko. Ale bylo jí jasné, že to vydrží tak sotva hodinu. Nedokázala si představit, jak přežije ve škole. A ostatní? A co Yoshiro, přijde vůbec?! Ze všech těch myšlenek jí celkem třeštila hlava. Nepila často kávu, vlastně ji nesnášela, ale dneska nebylo na výběr. I když jí bylo jasné, že při té chemii poslední hodinu jí to nepomůže.
Už cestou do školy začala zívat. To bude den...
Ve třídě si sedla do lavice a začala štrachat v tašce učebnice. Nevěděla, jak o tom, co se v noci stalo, s ostatními zúčastěnými mluvit. Ale dělat, že se nic nestalo, asi nebude fungovat. Rozhlédla se po třídě, jestli ti někdo z nich je.

Shinichi Takahashi

Bylo pěkné počasí a já se zrovna probouzel do dalšího dne v houpací sítí někomu neznámému na zahradě. Otevřel jsem ospale očí a dlouze zívl... Neměl jsem v plánu ještě tak nejmíň deset minut vstávat a tak jsem přemýšlel... Konečně je pěkné počasí... Nemám rád ty zamračené studené dny... Není takové počasí nejlepší? Přemýšlel chvíli o počasí a pak si vzpomněl na to co se stálo ještě brzy ráno... To bylo docela zvláštní... Myslím toho chlápka... Zajímalo by mě co z toho zase vzejde... Poté si všiml, že někdo z té rodiny vlastnící síť vychází ven... Asi tu už ležím nějak dlouho. Řekl jsem si a poté co človíček zalezl zpět do domů jsem vyskočil ze sítě a vytáhl z kapsy zrcátko, které včera ještě zázrakem přežilo... Prohlídl jsem se a vše vypadalo OK... Jen jsem si trochu prohrábl a pohodil vlasy a hned poté zmizel shunpem na vedlejší chodník... Rozhodl jsem se že se projdu normální chůzi... Teda jen na chvíli, protože Shunpovat to mám rád a baví mě to... Koho by také nebavilo se takhle rychle pohybovat.

Recepční na Shizuku vykulila oči a chvíli přemýšlela. Byla tam jiná než ve tři ráno. Pravděpodobně se vystřídaly. "A jak se jmenuje váš kamarád, pane?" Otočila se k počítači a položila ruce na klávesnici, aby mohla psát.

Yoshiro

Cesta do školy byla po dlouho době celkem fajn. Yoshiro si jí užíval a nespěchal. Nebydlel totiž nijak extra daleko od ní. Pak mu ale něco došlo. Něco, o čem si myslel, že to byl jen zlý sen. Pravou rukou si přejel po hrudi, "Co se to včera krucinal stalo..?" Pamatoval si, že tam nebyl sám. Vzpomněl si na Manon, Shizuku a toho .. Divného chlápka s narůžovělými vlasy. Celou cestu do školy to teď nemohl vypustit z hlavy.
Asi po 10 minutách cesty dorazil ke školní budově a když do ní vešel, zamířil do třídy.

Shizuka

Jmenuje se Ruyichi Yoshiro. čekal jsem na odpověď. Stále jsem se otáčel ke vchodu jestli už přijel Alfréd. No tak. Za chvíli musím být ve škole. Zrovna na to před nemocnici přijela černá limuzína. Oo díky bohu. zašeptal jsem a otočil jsem se zpět na recepční.

Recepční naťukala Yoshirovo jméno a chvíli něco hledala. "Odešel, když jste spal, pane." Oznámila Shizukovi.

Manon

Vypadalo to, že ve třídě nikdo ze včerejška ještě nebyl. To Manon mírně zneklidnilo. A to bylo dobře. Zneklidňování jí zvedalo tlak a to jí zas udržovalo jakž takž bdělou. Seděla jako na jehličí, byla hrozně neklidná... ano, zřejmě ten kofein už se začínal ozývat. Najednou si jako blesk z čistého nebe vzpomněla na šokující událost ze včerejška, na kterou úplně zapomněla. Zničila kamarádce tu mangu! Podívala se nenápadně tam, kde obvykle Michi seděla. Zrovna si četla nové číslo svého oblíbeného časopisu... ha! Zachráněna! Aspoň prozatím. Budu se tvářit, že nic, a třeba do zítra přežiju! A zrovna když s tím tvářením jakože nic začala a nenuceně se rozhlížela po třídě, vešel do třídy Yoshiro. Manon se zarazila. Takže je v pořádku?! Vypadá úplně normálně! Ale jakto... no, to je jedno, to není důležité. Pokusila se na něj ležérně zamávat na pozdrav, ale nejspíš jí bylo na tváři vidět, že právě prožívá úlevu a zároveň zmatení.

Kyoya

Došel jsem do třídy a posadil se do třídy...
Zatím tu přespříliš lidí nebylo. Ta moje dochvilnost mě jednou zabije. Vytáhl jsem si propisku a začal s ní točit mezi prsty... a vytáhl jsem žvejkačku a začal žvejkat. To pomáhalo překonávat nudu ze školy. Navíc sem včera nebyl ve škole kvůli... ehm... nemoci?

Shinichi Takahashi

Procházel jsem se po městě a viděl před sebou takovou pěknou restauraci... Najednou mi zakručelo v břiše... Mám takový hlad... A nemůže se najíst, když nemám gigai... povzdychl jsem si a šel raději dál od restaurace... Nechtělo se mi už chodit, protože jsem byl už vyčerpaný, když jsem ušel pár metrů... Možná to zapřičinilo to že jsem neměl energii... Shunpnul jsem na blízky domek a tam si lehl... Nemyslí na to... si přece silný! Pak se podíval na oblohu a zavřel oči... Neměl bych se už vrátit do Soul Society? Přišlo by mi vhod kdyby jo, ale stejně myslím, že si tu ještě pobudu nějakou malou chvíli. Zatím jsem odpočíval a snažil se přemýšlet na jiné věcí než jídlo...

Shizuka

Děkuji. dořekl jsem otočil jsem se a vyrazil ven z nemocnice. Venku už čekal Alfréd. Otevřel mi dveře od limuzíny a jak jsem nastoupil tak zamnou zavřel. Alfréde, potřebuji zavést do školy...Ano pane. Ještě něco pane?.. Ano, máš tu ještě moji náhradní školní uniformu?..Ano je pod pravým sedadlem. Vytáhl jsem uniformu zpod sedadla a za jízdy jsem se převlékl. Když už jsme konečně dorazily ke škole, poděkoval jsem Alfrédovy za odvoz, zavřel dveře limuzíny a rozběhl jsem se ke škole. Ve škole jsem rychle zamířil do třídy. Vtrhl jsem do dveří celý zadýchaný. Uff, stihl jsem to. zadýchaně jsem si řekl v duchu. Ve třídě ještě skoro nikdo nebyl. Ale viděl jsem Manon. Šel jsem směrem ke své lavici. Ahoj Manon. pozdravil jsem ji a usmál jsem se. Sedl jsem si do lavice a čekal až začne hodina.

Ryuuka Hosentsu

Jak jsem si to tak vykračoval směr Dojo, hleděl jsem na nebe a přemýšlel o včerejším dni. "Doufám, že bude Yoshiro ve škole, zajímá mě, jak to ten podivín myslel s tím lítáním." Po chvíli jsem se objevil přímo před Taekwondo tělocvičnou. Vešel jsem dovnitř, kde jsem zahlédl pár mých přátel. Slušně jsem pozdravil a čekal na trenéra. Objevil se až po dvaceti minutách. "Pozdě, jako vždycky." Pomyslel jsem si o pozdním příchodu. "Tak jdem na to ne trenér?!" Pověděl jsem tvrdě a odebral se spolu s ostatními do tělocvičny. Vzhledem k tomu, že jsem měl 3. DAN, což je třetí stupeň černého pásku, mohl jsem si takový tón vůči trenérovi dovolit. K tomu jsem byl také trenérův zástupce. Na začátek jsme se rozehřáli desetiminutovou vybíjenou. Po té jsem udělal rozcvičku, pak jsme začli kopat do cvičných lap a po hodině kopání si oblekli chrániče, přilby, vesty a rukavice. Byl čas na sparing, tuto aktivitu jsme dělali až do konce tréninku.

Trénink trvá 1 hodinu a 45 minut.

Kyoya

Otočil jsem se na spolužáky co seděli za mnou
Tak jsem slyšel, že prej ste tu včera měli nějakou legraci... řekl jsem tázavě
Člověk jeden den nejde do školy a přijde o zmoklou Lavinu (tak jsem občas říkal naší tělocvikářce) uchechtl jsem se trochu a doufal, že mi spolužáci situaci osvítí
Jo a přišel jsem o něco jiného? Písemky, úkoly atd?

Yoshiro

si všiml, že na něj Manon zamávala. Také si ale všiml toho jejího výrazu, který trochu i chápal, protože se před několika minutami tvářil naprosto stejně. Ale i přesto jí oplatil zamávání, pak se posadil na své místo. Za pár minut by měla začít hodina a přesto tu pár lidí chybělo. První hodinu na nás čekala historie. Měli jsme probírat Evropu v období druhé světové války. Z tašky jsem vytáhl svůj sešit s poznámkami a otevřel jej.

Manon

Oplatila trochu rozpačitě Shizukovi pozdrav. Tvářil se jako by nic... stejně jako ona! Ale jemu to šlo líp. Ona si při pohledu na Yoshira znova vybavila, co se včera stalo, se všemi podrobnostmi. Viděla před sebou Yoshirovu tvář, když jím projel meč. Udělalo se jí úplně zle... ale to bylo asi z toho kafe. Ze zamyšlení ji vytrhl Kyouya sedící před ní.
"Umm... ale ne, o nic... Vlastně jsme dostali úkol z matiky..." Chvíli listovala v zápisníčku zdobeném pochybně polonahými bišíky, a potom Kyouyovi ochotně řekla, jaké cvičení na jaké straně mají do zítřka mít hotové. Ale to bylo jen chvilkové rozptýlení. Musí se Yoshira zeptat, co to včera bylo! Ovšem jakmile se zvedla, zazvonilo na hodinu. Tak si zase sedla. Příští přestávku bude času dost...

Kyoya

Manon, zdálo se, pro mě měla špatnou zprávu....
Nesnáším matiku... ale díky moc řekl jsem, když jsem seo tom dozvěděl
Volné odpoledne se rozplynulo. Nad matikou jsem vždycky trávil hrozně moc času.
Nalistoval jsem si příslušnou stránku a cvičení a zjistil, že to snad nebude na tak dlouho
S jakýmsi pocitem "štěstí v neštěstí" jsem knihu opět zaklapl a vrátil do tašky...
Vytáhl jsem radši děják. To bylo tak 100x lepší...

Krátce po zazvonění do třídy přišla učitelka....A nechala za sebou otevřené dveře. Byl to detail, kterého si moc lidí nevšimlo, ale ti bystřejší věděli, že tahle učitelka nesnášela, když někdo nezavíral dveře. Zastavila se za katedrou a položila na ni knihy a poznámky. Chvíli si prohlížela třídu a pak se podívala do dveří. "Třído, budete mít nového spolužáka.." Ve dveřích se objevila postava. Pro několik zasvěcených lidí ve třídě to bylo dost šokující. "Tak se představ.." Vybídla učitelka mladého muže. Ten se uklonil a mile se usmál. "Jmenuju se... Ichimaru Gin.." Manon věděla, že by ho lidé vidět neměli. Yoshiro byl také celkem mimo, protože si moc dobře pamatoval, jak ho tenhle chlápek probodl svým dlouhým mečákem. "Tak se někde posaď.." Ukázala učitelka směrem do třídy. Gin si sedl do lavice vedle Manon.

Manon

věděla, že při hodině se nemá mluvit, ale tak nějak si nemohla pomoct.
"COŽE?!" uniklo jí ne zrovna nadšeným hlasem. Teď momentálně její ospalé, kofeinem zruinované mysli vůbec nedocházelo, že by ho lidi neměli vidět. Byla to však už poslední kapka. Pomalu sklonila hlavu k lavici a mírně s ní třískla. Naštěstí to utlumil ten zápisníček. "Si děláte kozy ze mě..." mumlala si a vůbec necítila potřebu hlavu zase zvednout. Co se to u všech všudy dělo? Kde byl ten normální svět, který ji obklopoval ještě tak před měsícem?! Zřejmě nenávratně pryč.

Gin koukal na Manon dost nechápavým pohledem. "Jsi v pohodě?" Zeptal se jí potichu, aby to učitelka neslyšela. Yoshiro se pořád otáčel a jedním okem koukal na Gina a Manon. Dělalo se mu celkem špatně, když ho viděl. Ne že by to bylo z něho. Spíš z toho pocitu, který zažíval z jeho přítomnosti.

Manon

s trochou obtíží zvedla hlavu. Na Ginovu otázku neodpověděla, jen na něj otočila hlavu a upřeně na něj hleděla očima podlitýma krví z nevyspání. Fajn, asi ji nechtěl zabít. Ale to ještě neznamená, že si s ním tady bude povídat, jako by snad byl člověk. Co tady má co dělat? Nestačilo mu, jakou paseku nadělal v noci? Proč prostě nenechá všechny na pokoji?! Nějaká Evropa a druhá světová válka bylo opravdu to poslední, co Manon právě teď zajímalo. Na jednu stranu čekala, až konečně zazvoní, protože si chtěla hodně věcí ujasnit. Na druhou stranu se někde uvnitř hrozně bála. Tyhle nové pořádky se jí vůbec nezamlouvaly. Stále jí ještě nedocházelo, že by ho lidi neměli vidět.

Teď se zase šklebil, protože mu neodpověděla. Upřeně se na ní zahleděl svýma modrýma očima a zatvářil se dost vážně. "Quincy...Neignoruj mě.." Tohle řekl trochu chladně a docela nahlas. Minimálně půlka třídy to slyšela, což také vyústilo v to, že se ta půlka otočila na Gina a Manon.

Manon

Tahle jeho slova ji přivedla z polospánkového omámení zpět do reality. Otřásla se z chladu, který z nich čišel. Na chvíli polevila svou ostražitost, myslela si, že jí nic nehrozí, ale on sám jí teď připomněl, že není čas polevovat v ostražitosti. Když se na ně všichni otočili, docela ji to polekalo. Chvíli ztuhle koukala, ale potom si dala prst před pusu a řekla mu co nejklidněji dokázala:
"Pšššt, v hodině se nemluví!" a předstírala, že se hrozně zajímá o svou učebnici dějepisu, kterou ani neměla vyndanou na lavici.

Kyoya

Netušil jsem, co se to tu děje, ale nechápal jsem, proč chtěj rušit při tak zábavný hodině jakou je dějepis...
Ale ignoroval jsem to... evidentně se dělo něco o čem jsem neměl tušení, asi se znali od dřívějška. Nepřikládal jsem tomu důležitost a připravil sem se na hodinu...