Nový den

Kakashi

Byl jsem tu opěr
Teď tam kromě Obita a Minata-senseie bude i Iruka...
Přišel jsem sem před několika hodinama a od té doby jsem tu stál bez hnutí...
Minatův příchod jsem zaregistroval, ale ani jsem se nepohnul

Vesnice se mezitím připravovala na smuteční obřad...

Uzumaki Minato

Pocestě jsem splašil kytici bílých květů a ty jsem položil před pomník a mlčky jsem si stoupl vedle Kakashiho. Vzpomínal jsem na Mistra Iruku ale i na Otce kterého jsem potkal na prahu jeho smrti. Proč musely zemřít? Po nějaké chvíly jsem tiše promluvil. Kakashi-sensei doufám že vás můj příchod nevyrušil? Takto jsem se ho ptal pokaždé když jsme tam byly společně. Pak jsem opět utichnul a díval se na pomník.

Kakashi

Chvíli jsem mlečel
Pak jsem se na něj otočil
Nevyrušil řekl jsem stručně
Beztak bych měl jít, už byl nejvyžší čas

Mezitím ve vesnici

Mnoho lidí se shromaždovalo na pohřeb...
Ačkoliv zemřel "jen" jeden chuunin a genin přesto to byla velká rána pro vesnici
Iruka byl učitelem a všichni genini ve vesnici ho znali, byl přítelem mnoha jouninů a uznávaným specialistou na výchovu dalších generací...
Uchiha Myuki byla velice talentovaná dívka z klanu Uchiha. Pro klan Uchiha to byla těžká rána...
A nejen pro něj, spousta lidí jí uznávala jako schopnou geninku, která mohla bejt pro vesnici velkým přínosem...

Rinzu

Se senseiem jsem probral docela dost záležitostí, které se týkaly našeho týmu. Řekl jsem mu v čem vyníkám a v čem zase ne a tak dále. Když jsme se oddělili zamířil jsem tedy k místu, kde bydlí Shigeru, po cestě jsem si však povšimnul několika lidí, kteří stáli u nějaké tabule. Na ní bylo oznámeno, co se vlastně stalo..
Iruka... Sensei... Nějak jsem to nedokázal přijmout.. Co se tam stalo....? Pamatoval jsem si jenom na to, jak jsem odpadl do bezvědomí ... Peří... Bliklo mi to.. Byl jsem naštvaný.. Strašně moc. Otočil jsem se a rozběhl se zpátky domů.

---

Krátce před tím, než se lidé začali shromažďovat na pohřeb, jsem vyrazil z domu, abych to stihl. Byl jsem oblečený v černém, protože kdybych tam šel jinak, nebylo by to vhodné. Iruku-senseie jsem měl moc rád.. Bylo mi líto i té Uchihy, ale moc jsem se s ni nebavil. I tak jsem byl emocionálně celkem na dně, ale nedával jsem to znát.
Nicméně, tohle byla jedna z prvních příležitostí, kdy mohla většina mých spolužáků vidět moji tvář, protože jindy nosívám masku. Dorazil jsem na místo, kde se měl pohřeb konat.

Akechi

Já a Shigeru jsme toho cestou celkem dost probrali. Ani mi nepřišlo, jak ten čas rychle utíká. A také mě překvapilo, že jsem si mohla s někým povídat i o takových blbostech...Bohužel čas útíkal a já musela jít domů říct o večerním rozloučení. Rozloučíla jsem se tedy s novým kamarádem a zamířili domů...Doma už se to mezitím uklidnilo...Netrvalo dlouho a i naše rodina a celý klan se vydal na tu smutnou událost v černém.

Uchiha Yobi

Vrátila jsem se konečně z té zatracené mise. Jakmile jsem vkročila do vesnice, všimla jsem si ponuré atmosféry, která tam vládla. Bylo mi to hrozně divné. Izumo a Kotetsu, kteří jako vždy hlídali u brány, vypadali nebývale sklesle, jako by snad truchlili nebo co. Popíjeli při tom z podezřele vyhlížející čutory. Na to, že měli hlídat, tak si mě ani nevšimli.
"Nazdar hoši, co se to děje?" zeptala jsem se doufala, že se mi to celé jen zdá a nic zlého se nestalo.

Kotetsu

No víš... včera při zkoušce došlo k útoku...
Nějací neznámí muži napadli studenty...
Máme 2 mrtvé... řekl jsem

Izumo

Jedním je Myuki od vás z klanu a tím druhým je Iruka...
řekl jsem trochu neštastně...

Uzumaki Minato

Podíval jsem se na Kakashiho. Možná by jste již měl jít Kakashi-sensei. Řekl jsem ale sám jsem se k odchodu moc neměl. Iruko-sensei, Tati a i ty Myuki. Doufám že se máte dobře. Náhle mou tvář oslnil zářivý sluneční paprsek vystupující skrze mraky. Usmál jsem se a otočil se. Pojďme tedy Kakashi-sensei. Dnes by jste ani vy neměl přijít pozdě. Pomalými kroky jsem se vydal od památníku. Asi po 20 krokách jsem zastavil, ohlédl se na Kakashiho a doufal že půjde semnou.

Uchiha Yobi

Takže zatímco jsem tu nebyla, umřelo dítě z našeho klanu a Iruka? Cítila bych se líp, kdybych se na té misi nezdržela schválně, abych měla čas uplést ten svetr. Měla jsem chuť se kopnout. Ale co se stalo, nedalo se změnit. Dřív nebo později, všichni musíme nakonec do stoupy. Dneska jsi to ty, Iruko, zítra třeba já. Ale Myuki... nebyla ještě ani ninja. Děti, které za nic nemohou, by neměli umírat. Nikdy. Bylo to takové šikovné a veselé děvče! Protože jen málo žen z klanu Uchiha se dokázalo prosadit, opravdu jsem s ní soucítila a snažila se jí naučit všechno, na co jsem za ty roky přišla. Byla mnohem chytřejší a schopnější než já, byla by z ní prvotřídní kunoichi!
"Už zase? Neznámí muži? Někdy bych je fakt ráda dostala pod ruku," zaskřípala jsem zuřivě zuby. Představovala jsem si, jak drtím ty jejich krky... odneslo to jablko, které jsem utrhla kousek před vesnicí a které jsem měla právě po ruce v nejbližší kapse.

Když se Minato ohlédl už tam nikdo nestál...
Jen trocha dýmu se ještě mísilo se vzduchem...

Kotetsu si otřel z obličeje jablečné pyré...

Mezitím se shromáždilo hodně lidí
Většina vesnice už tam byla
Chybělo jen pár lidí, hokage, Kakashi, pár geninů a pár dalších...

Shigeru

S Akechi sa mi hovorilo fakt dobre a čas utiekol rýchlo... Aspoň na chvíľu ma dokázala odpútať od tých smutných myšlienok. Rozprávali sme sa o všeličom...
Až sme sa napokon museli rozísť domov, lebo bolo už neskoro a museli sme sa pripraviť na večernú rozlúčku. A tak sme sa teda rozlúčili.
Došiel som domov... A prekvapilo ma, že moji rodičia sú doma.
Ahoj Shigeru. pozdravili ma. A... to bolo všetko. Na nič viac sa nezmohli. Ani len ako sa mám, alebo čo sa deje v dedine. Proste sa len vyvalili na gauč s jedlom.
Ahojte. povedal som s chladným podtónom v hlase a hneď som sa vytratil k sebe do izby. Tam som sa pripravil na rozlúčku, dal som sa do čierneho, ospchoval som sa a tak podobne. A potom som otvoril okno a zoskákal som až na chodník. Neobťažoval som sa rodičom povedať ani len čo sa deje, alebo kam idem. Nezaujímalo by ich to! pomyslel som si s hnevom. A tak som vyrazil na rozlúčku s rukami vo vreckách.

Mirai Kawashima

Už se stmívá... pomyslel jsem, stále se opírající o kůl. Náhle jsem si vzpoměl na rozlučku. Zády mi přejel mráz z toho, že bych to také nemusel stihnout. Vstal jsem a rozběhl se k domovu.
Ve dveřích zrovna stáli rodiče, kteří už vyráželi na rozlučku, jen jsem kolem nich s pozdravem proběhl a v rychlosti se připravil, což o to, bylo to zase celkem krkolomně, takže přihlížející se mohli skvěle bavit.
Rodiče čekali před barákem, takže jsem se k nim přidal a vyšli jsme. Za nějakých 15 minut jsme tam byli.

Ryuu

Měl jsem na sobě obléklou černou košili a stál jsem ve skupině lidí. Hloubavým, přesto kameným pohledem jsem hleděl před sebe, moje myšlenky poletovaly kdesi po obloze. Iruka sensei, jak my jsme vás jeden čas neměli rádi, byl jste skvělý učitel, takovýho měla Konoha pouze jednou, budete nám všem chybět. Stejně tak i ty můj drahý spolužáku, ten kunai jsem chytil pouze o něco štastněji než ty, přitom stačil okamžik a nemusel by skončit v ruce. Možná si tu dnes místo mě mohl být ty a já mohl být už dávno.... Dumal jsem dál.

Shigeru

Kým som tam došiel, zlosť a hnev ma prešli a vystiedal ich smútok a ľútosť.
V hlave sa mi vybavovali všetky tie pekné chvíle, čo som prežil s Irukou-senseiom... Ako nás všetkých učil v jednej triede... Bol to on, kto nás naučil všetko, čo vieme, on kto sa o nás staral ako o vlastné deti... A teraz je... preč... navždy preč.
Potom mi napovrh vybehli spomienky, ako som sa kedysi ako malý hrával s Myuki... veď sme predsa boli z toho istého klanu, i keď z inej vetvy... A potom sme občas prehodili slovo aj v triede... Bola tak aktívna na hodinách a mala už aktivovaný Sharingan a ja som jej závidel... A to je všetko preč... Navždy preč.
A potom sa mi v hlave vynorili spomienky na tú horu a znova sa vo mne ozval hnev. Hnev na tých dvoch ninjov a hnev... aj na mňa samého. Nedokázal som ich ochrániť, nebol som dosť silný, nedokázal som tam dokopy nič... Mal som byť vobec ninja? Lenže ako inak by sa dalo zabrániť smrtiam ako sú tieto? Ale ak budú vznikaž noví a noví shinobi a kunoichi, budú sa stále naďalej vyvolávať nové spory a nové vojny. Tak ako teda zabrániť takýmto zbytočným úmritiam, čo prinášajú len smútok?

Uzumaki Minato

Díval jsem se na místo kde předtím stál Kakashi. Vždycky se chová takto. Usmál jsem se a vydal jsem se na místo pohřbu. Po cestě jsem přemítal o mistrovy Irukovy. Jak nám vždycky huboval. A nebo když probíhal trénink soustředěnosti. A nebo taky trénink Ninjutsu. Ale někdy s ním byla i legrace. Nakonec jsem došel až k akademii. Ach tolik vzpomínek jak na Iruku tak i na Myuki. Budete mi chybět. Zamumlal jsem a šel od tamtuď rovnou na místo pohřbu. Byl jsem mezi posledními co došly. Někdo sotva zadržoval slzy, jiní měly kamenné tváře. Mezi lidmi v prvních řadách jsem uviděl Ryuua. Došel jsem k němu a postavil jsem se vedle něho. Na pozdrav jsem mu kývnul a mírně se pousmál.

Situace

Na smutečním obřadu se shromáždilo mnoho lidí...
Nebe se pomalu zatáhlo jak přicházela také 5. hokage...
Bohužel se tu scházíme v čase, který měl být časem radosti. Nenadálý odchod těch, kteří tu s námi měli zůstat ještě dlouhou dobu vrhl stím na naše srdce a slzy do našich očí. Je tragické, že ti, kteří neudělali nic špatného, se stali obětmi konfliktu, se kterým neměli nic společného. Sešli jsme se tu, aby jsme uctili památku Umino Iruky, učitele na akademii a dobrého člověka a Uchihy Myuki, mladé nadějné kunoichy. Ať dlouho žije jejich odkaz. řekla Kushina a položila kytici na náhrobek
Když doříkala poslední slova z nebe se začaly snášet kapky deště...

Ryuu

Též pokývnul na Minata a pomalu se vydal zpět domů, nechtěl tu být dlouho. Neměl jak přispět, měl je rád, ale smrt byla přirozená věc, která se ve světě shinobi děje téměř pořád. Každý se s ní nějak musí vypořádat.

Shigeru

Len som s neprítomným pohľadom pozeral na náhrobok...
Toto bola tá chvíľa, keď si každý naplno musel uvedomiť, že sú mŕtvi. Skutočne mŕtvi a nevrátia sa...
Prečo... prečo oni? Prečo nie ja?

Uzumaki Minato

Po obřadu jsem počkal než všichni lidi odejdou. Pak jsem z oblečení vytáhl jeden z otcových kunaiu a zároveň bílou růži. Kunai jsem položil k hrobu Iruky a zašeptal poslední slova. Nechť vás tato zbraň ochraňuje ve vašem příštím životě, Iruko Senseii. Budete nám chybět. Pak jsem došel k hrobu Myuki a tam položil bílou růži. Sice jsme se moc neznaly ale doufám že ti tato maličkost nebude vadit na tvé další cestě. Pak jsem se otočil a pomalu jsem se vydal domů.

Uchiha Yobi

Přišla jsem zrovna, když Hokage pronášela řeč. Vždycky jsem nesnášela pohřby, i když to byly pohřby někoho, koho jsem neznala, ta dusná atmosféra na mě doléhala pokaždé. A teď tím více, že se jednalo o lidi, které jsem znala a měla jsem je ráda. Přemýšlela jsem o svetru, který jsem stále měla v batohu na zádech. Byl s delfínkem! Co já teď s ním? Povzdechla jsem si a radši začala očima přejíždět po přítomných geninech. Snad mi Hokage přidělí nějaké bezproblémové, když už to musí být... Byla jsem mezi prvními, kdo odešli. Rozjímat na hřbitově můžu někdy, až bude lepší počasí. Ani se mi nechtělo domů. Stavila jsem se na rámen, a pak jsem zamířila do lesa... čekaly mě kliky a to moc a moc.

Po pohřbu se všichni pomalu rozcházeli...
Hokage odešla jako jedna z posledních. Bylo vidět, že to bere jako osobní selhání...
Spousta lidí tam byla kvůli Irukovi, byl tam i celý klan Uchiha. I ti odcházeli poměrně pozdě...
Nakonec tam zůstalo jen pár jedinců... pak už nikdo
Déšt nepřestával...
Teprve k večeru se objevili na nástěnce další věci - rozdělení teamů...

Bylo ale asi už dost pozdě na to, aby si to studenti přečetli...