Tajemství Jungle (DW)

Blátivé mažiny v jungly Naboo byly jedno z nejnepřívětivějších prostředí. Nebezpeční predátoři, jedovaté rostliny, hmyz a zrádné mokřiny a bažiny... mnoho expedic i jednotlivců tu zmizelo bez zjevného důvodu. Přesto tu trénovaná osoba mohla cítit něco víc... něco co připomínalo temnou stranu. Přesto neexistovaly záznami spojující toto místo s temnou stranou. Žádné sithské chrámy, žádné hrobky nic... Přesto všechno se zdálo, že kromě obvyklých forem života se džunglí prodíral také někdo další...

Veran

Prodíral se junglí s maximální opatrností. Věděl, že tu mohou být různé jedovaté věci jako třeba hadi nebo pavouci. Navíc, když díky Síle cítil energii živočichu kolem sebe, bylo mu zcela jasné, že se musí chovat co nejopatrněji, aby nenarušil jejich domácí prostředí. Nadechl se, dal ruce k sobě a zavřel oči. Snažil se za pomoci myšlenek hledat stopy po odlišené energii, která byla cílem jeho pátrání zde na Naboo. Bezmezně věřil, že ji najde.

Bylo to těžké... bylo tu tolik signálů z mnoha směrů a mnoha zdrojů... navíc hejna bodavého hmyzu znepříjemňovala jakékoliv soustředění... Bylo těžké izolovat jeden signál a soustředit se na něj... občas si měl pocit, že jsi zachytil nějaký signál, ale než jsi ho zaměřil, tak ho přerušil jiný... přesto si cítil, že to co jsi hledal, nebylo daleko... ta energie byla zvláštní... poddajná ale přesto v ní bylo něco zlého...

Veran

Otevřel oči. Dost ho zneklidňovalo, že mu tolik zdrojů Síly ruší jeho hledání artefaktu. Nicméně, nikoho normálního by nenapadlo hledat artefakty na takové mírumilovné planetě, jako Naboo. Vydal se tedy vpřed, aby se pohnul z místa. Jeho pozorování mu mírně znepříjemňovala kápě, kterou měl nasazenou. Stále dodržoval jistá pravidla Řádu i přesto, že si myslel, že v galaxii již vládnou Sithové. Občas shlédnul nebe, jakoby snad čekal, že si pro něj příjdou, avšak to byl pouze zlozvyk. Zaostřil krajinu před sebou, zda-li není někde něco, co by indikovalo možnost cíle

Všude kolem byla jen bažina, hustý porost, který vyrůstal z bahnitého terénu a hromady bodavého hmyzu... nebyla tu ani sebemenší známka civilizace jakéhokoliv charakteru... nic. Ale přeci jen jsi zaregistroval něco divného... nikde kolem nebylo nic živého. Zmizel zpěv ptáků... ze stromů vymizel pohyb drobných hlodavců... jediné co bylo kolem byli ti otravní komáři...

Veran

Se zastavil. Bylo to stejné jako v nějakém hororové snu - hrobové ticho před bouří. Na nic nečekal a okamžitě sáhl svou mysl, aby za pomoci Síly mohl zjistit, zda-li se tu nenachází nějaká potvůrka, která by mu mohla dělat problémy. Dost se bál v tom nejzažším koutku mysli potvor, které měli víc jak dvě nohy a jejich zvuky nepocházeli zrovna z civilizovaného světa. Tak se na to podívejme...

Necítil jsi přitomnost ničeho živého... ucítil jsi něco mnohem děsivějšího... něco, z čeho tuhla krev v žilách... byla to nenávist, zlost, utrpení... byla to temná strana... a byla blízko... ale nebylo poznat odkud vychází... v dohledu byly jen stromy... stromy, bažina a mnoho, mnoho komárů...

Veran

Když jsem ucítil to utrpení, projela mnou obrovská křeč. Všechny jizvy z pokusů, které na mě byly zpáchány začaly bolet a pálit. Otřáslo to mým tělem, ale o tom víc jsem věděl, že se blížím k cíli. Myšlenky musel jít stranou, rozeběhl jsem se, abych konečně našel to, co jsem hledal již téměř rok. Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít pravdu a bude to tady...

Existovaly připady, kdy opatrnost musela jít stranou a bylo na čase jednat impulzivně... zda takový čas je v době, kdy má člověk všechny reflexy otupělé temnou stranou je diskutabilní... prodíral ses hustým porostem a najednou se před tebou vynořila velká budova... mastivní kamenné zdi byly narušeny vegetací, celá budova byla zarostlá, takže bylo těžké určit její rozměry... v takto husté džungli musela být ze vzduchu zcela nezjistitelná... V tu chvíli vzduch prořízl nějaký zvuk... znělo to, jako nějaký exotický pták...

Veran

Byl jsem ohromen skrytým komplexem, který tu určitě musel stát nějaký ten pátek. Alespoň jeho podoba to tak naznačovala. Znovu jsem chtěl prozkoumat, zda-li se tu nachází nějaké živé bytosti, avšak v onen moment, kdy jsem chtěl zavřít oči jsem uslyšel onen zvuk. Nelenil jsem a okamžitě zareagoval, když se v mojí dlani objevil připravený světelný meč.

V tu samou chvíli, kdy okolí ozářilo světlo meče proti tobě letělo několik primitivních oštěpů... také jsi dostal několik zásahů kameny, vystřelenými nejspíše z praků... najednou se celé okolí hemžilo zdejšími domorodci... jejich výzbroj sice čítala převážně oštěpy, praky, kyje a foukačky, ale ty se v minulosti prokázaly jako dostatečně smrtící...

Veran

Oštěpy jsem zdatně vykryl světelným mečem, dost kamenů mě minulo díky reflexům, ale taky jich dos zasáhlo převážně dolní oblast těla. Docela mě to bolelo, hlavně oblasti, kde se domorodci dokázali trefit do jizev, které jsem měl takřka po celém těle. To bolí! Znělo mi neustále v hlavě. Pak už jsem na nic nečekal, vztáhl jsem ruku a na férovku jsem přitáhl jednoho z domorodců jako rukojmého.

Nezdálo se, že by to domorodům zabránilo v útoku... několik střel z foukačky se zapíchlo do "rukojmího" ten okamžitě přestal dýchat... blížilo se několik domorodců s oštěpy, ty s praky a foukačkami přestali střílet aby nezasáhli svoje bojovníky, kteří postupovali dopředu...

Veran

Dost mě překvapilo, že dokonce i vlastí lidi jim nejsou překážkou. Mrtvého jsem okamžitě pustil, s tím, že zkusím zastavit všechny objekty naráz, což s mým chápání Síly neměl být původně problém. Avšak to, že tolik toho nezvládnu jsem si uvědomil ve chvíli, kdy mi jeden z kamenů dost nešikově přistál nad obočím. Trochu jsem zavrávoral a při vší síle zastavené objety poslal zpět jejich majitelům. Okamžitě jsem se rozeběhl k chrámu....

Vzhledem k tomu, že většina z nich přestala střílet a házet, tak nebylo moc co zastavovat... místo toho se ti postavil asi tucet ... ehm... "mužu" do cesty... možná měli v ruce jen klacky s ostrou špičkou, ale rozodně nebyli špatní bojovníci... pokoušeli se tě obestoupit a napadnout svými oštěpy...

Veran

Nedalo se nic dělat, nikdy jsem nebyl nijak zvlášt na dodržování kodexu, takže následující chvilky mě nijak nezahambily. Možná měli oštěpy, možná se s nimi chtěli bránit, ale tohle byl světelný meč ten projde téměř vším. Neměl jsem slitování, ten kdo se mi postavil do cesty byl bez milosti popraven. Mermomocí mě síla hnala k tomu chrámu. Nevzdám to tak blízko cíle... i kdybych vás tu měl všechny do jednoho pozabíjet, tak to nevzdám. Nikdy!

Tohle nebyl hezký pohled... domorodci byli zběhlí v boji... a navíc zastrašovali svýma velkýma ušima... přesto nebyly klacky dostatečnou zbraní proti světelnému meči... během několika vteřin byli všichni bojovníci mrtví... ti ostatní opět začali pálit kameny a šipky... několik se jich postavilo před masivní vchod do stavby...

Veran

"Tsss" Zasyčel na bandu ubožáků. Nenapadla ho lepší věc, než za pomoci síly zvednout dvě mrtvoly a vytvořit s štít. Pomalým krokem se blížil k hradbě domorodců, v jeho očích se odrážela bolest, kterou prožíval v dětství, tak i ta, kterou prožíval teď. Nebylo to zlé, ale toužil po svém artefaktu. Když došel k hradě domorodců, neměl slitování. Stejně jako ty před chrámem, i tyhle měl v plánu zabít.

Vypadalo to, že ačkoliv domorodci nemají šanci, tak se stejně vrhali všichni po vetřelci jako šílení... jejich mrtvoly se hromadily před vchodem... přesto schytal Veran několik škrábanců kopím a také mnoho zásahů kameny z praků. Také si všiml, že mu z ramene trčí šipka z foukačky... situace se uklidnila... všichni domorodci byli mrtví, ale byla otázka času, kdy mrtvoly přivábí predátory...

Veran

Už jsem nevnímal bolest, bylo mi to už jedno. Mou myslí kolovaly myšlenky o zbytečnosti oněch lidí, kteří se mě snažili zastavit. Byli to jenom bezmocný strážci, kteří nedokázali moc přemýšlet. Jejich existence byla zbytečná, nebyla k ničemu. Já mám lepší budoucnost, já chci změnit svět, oni by to nedokázali. Já můžu oni ne... Pomalu jsem vcházel do chrámu, to že mi téměř všude po těle pulzuje bolest a krvácím mě už fakt nezajímalo.

Masivní dveře byly zapečetěny... tedy zapečetěny proti normálním lidem. Jeden pohyb ruky a masivní kamenné dveře se rozestoupily jako nic... po odpečetění dveří se ten divný pocit temné strany ještě zesílil... uvnitř chrámu byla tma... nebo to byla hrobka? Každopádně na tebe padla váha mnoha století, hněvu, nenávisti a nezměrné zloby... vypadlo to, že se jedná o rozsáhlý komplex, z větší části podzemní... všechny tvé smysly se bouřily...

Veran

Jak já je nenávidím! Všichni do jednoho nečině přihlíželi! Co si o sobě vlastně mysleli?! Co si chtěli dokázat? Nenávidím je! Blížil jsem se dál, ale jak mnou proudil hněv, musel jsem běžet, abych byl u cíle rychle a zároveň spálil energii, která se do mě doslova drala. Na cestu mi svítil světelný meč, který svou modrou barvou osvětloval krásy komplexu.

Bylo to divné... nikde žádné ornamenty, žádné texty... žádné sochy... nic co by ukazovalo jaký tohle místo mělo účel... jaké tajemství se v něm skrývají... místo toho jsi narazil na silové pole, které i teď po stovkách let chránilo cestu dál... bylo ale notně nestabilní, co chvíli probliklo...

Veran

NECHTĚJ MĚ VYTOČIT! Ozval se ze mě hluboký hlas, z kterého sršela nenávist a zuřivost. Za pomocí Síly jsem začal ničit okolní podlahu, kterou jsem okamžitě házel do onoho pole, ani sloupy se nevyhnuly mému hněvu a také se zapojily do bombardování pole. Svět se najednou zdál být v pohybu. "JEŠTĚ JSEM NESKONČIL!" Zařval jsem a pokračoval.

Pole chvíli odolávalo, ale nakonec se porkoutily samotné rámy, a emitory pole a to vypadlo... v tu chvíli se ale aktivoval nějaký druh alarmu... těžko říct koho varoval a před čím... ale spustil se ihned potom, co se pole vyplo... zřejmě tě tu někdo nechtěl...