Část 11a - Temné světlo (Manon, Yoshiro & Kyoya)

Kyoya

Odvalil jsem se stranou od přesládlé dvojice... bylo to hrozný... měl jsem pocit, že z nich každou chvíli dostanu cukrovku... radši jsem se teda dostal někam dál a teprve tam jsem se pokusil usnout... no pokusil... lehl jsem a usnul jsem... pokud jsem neodpadl vyčerpáním, nebo neomdlel... vše bylo možné... ještě předtím jsem si ale jeden kámen přeměnil na polštář... pak jsem přemenil ještě jeden a hodil ho kousek od Manon... pro jistotu, kdyby se proměnil zpátky za letu... fraktura lebky "polštářem" nebyl můj cíl...

Manon

bohužel už zase tvrdě spala, takže si polštářku zatím nijak nevšímala a stále celkem spokojeně objímala Yoshirovy smradlavé a kostnaté nohy, na kterých hlavou ležela. Celkem smutý pohled... naštěstí to snad nikdo neviděl. Možná kromě Hanatara... ale Manon to bylo beztak jedno, jelikož se jí zdál sen o voňavých fialkách a nic jiného ji momentálně nezajímalo.

A tak proběhl další táájmskip.. Tentokrát přesně o 3 hodiny.

Sice to nebylo moc času na spánek, ale pro ty 3 to teď byl luxus. Dokonce si zdříml i Hanataro. Shinji tam celou dobu seděl a pozoroval je. Jako první se probudil Yoshiro, kterého dost překvapilo, že je na něho Manon tak namáčklá. Chvíli měl pocit, že se mu zdál sen, ve kterém se líbali. Dost zrudl a tak nad tím radši nepřemýšlel. Všiml si, že kousek od něj se válí polštář, tak ho vzal a opatrně ho dal Manon pod hlavu.

Manon

jemně zachrápla, něco zamumlala (jedno slovo znělo trochu jako "Yoshiro" a jedno trochu jako "pudink", ale možná to bylo něco úplně jiného), ale neprobudila se. Naopak - teď měla pod hlavou něco, co sice nehřálo, ale bylo to měkké a nehýbalo se to, takže upadla do mnohem hlubšího spánku. Tři hodiny... to bylo jen takové na rozjezd, pro Manon teď teprve začínal ten opravdový spánek.

Kyoya

Ve spánku jsem se opakovaně zkroutil do podivných tvarů a rozměrů...
Opakovaně jsem začínal a přestával chrápat a občas jsem ze spánku změnil nějakej kámen na něco divného... nakonec jsem se vzbudil když jsem se převalil na druhej bok a praštil se o kovadlinu, která se tam záhadně objevila...

Yoshiro

Kyoya se taky probudil. "Um..Ahoj.." Pozdravil Yoshiro ospale. "Vypadá to, že jsem na chvíli usnul..Teda spíš...Usnuli.." Vyskočil na nohy. "Aaaauu..." Bolel ho celej Yoshiro. Ale místo toho, aby se tvářil zničeně a zdrceně. Usmál se a podíval se na svoji zanpakuto. Hanataro se taky probudil. "Co? Kde? Kdo?!!" Vykřikl dost nahlas. Možná to mohlo zbudit Manon.

Manon

to sice vzbudilo, ale ona si toho nevšímala. Něco nesrozumitelně zanadávala, obrátila se na druhý bok, schoulila se do klubíčka držíce polštář pod svou hlavou a spala dál.

Shinji nebyl moc nadšený z toho, že Manon zase usnula. Už tu byli dlouho a pokud chtěli zachránit toho týpka, kvůli kterýmu tu jsou, měli by vyrazit. Shinji vyskočil na nohy a přišel blíž k Manon. "VSTÁÁÁÁVAT!!" Zakřičel dost nahlas. Tohle by probralo i mrtvýho.

Manon

"AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!" byla její první reakce, jelikož se toho vytržení ze spánku hrozně lekla. Posadila se a zateně se rozhlížela, co se to děje. Když spatřila Shinjiho a všechny ostatní, co už byli vzhůru, začala pomalu rudnout. Probuzená po pár hodinách nedostatečného spánku určitě nevypadala zrovna reprezentativně a oni se na ni všichni dívali! To ji hrozně otrávilo a naštvalo, i když to bylo hlavně tím, že vždycky byla otrávená a naštvaná, když ji někdo probudil násilně ze spánku.
"Co je?" zamručela a začala si rukama uhlazovat vlasy.

Kyoya

Převalil jsem se na druhej bok a poškrábal jsem si bouly od kovadliny...
Neruším vás náhodou svým spánkem? řekl jsem unaveně/kovadlinovým hlasem...
Už mě to tu nebavilo... fakt sem toužil po sprše a teplé posteli... té svojí, té co Yoshiro zničil...

Yoshiro

"Měli bychom vyrazit..Zdrželi jsme se tu docela dlouho.." S těmito slovy se Yoshiro protáhl a podíval se na Shinjiho, co on na to. Ten přikývl. "Já s vámi ale nepůjdu..Musím se nějak dostat ke druhé skupince, která je touto dobou nejspíš mrtvá.. Můj známý je totiž.. Trochu nervák..Cesta odtud je přesně tudy.." Ukázal na nějakou jeskyni. "Pak jděte pořád rovně přímo za nosem.. Dostanete se na takové .. Prostranství, kde jsou schody, které vedou přímo do věže, kde je uvězněný váš přítel.." Pak zmizel. Yoshiro se otočil na Manon a Kyoyu.. Čekal na jejich reakci

Manon

se v hlavě vyrojilo mnoho otázek, například "Jak jako mrtví?" a "Co bude k snídani?" Bohužel než ty otázky doputovaly až k puse, která by je při troše dobré vůle mohla vyslovit, Shinji už byl dávno v prachu. Ještě chvíli celkem tupě hleděla na místo, kde stál. Potom ten pohled přesunula na Yoshira. Ano, nebyla z lidí, kteří by se probouzeli snadno, zvlášť po dlouhém a náročném tréninku následovaném pár ubohými hodinami spánku. Její nálada byla poměrně na bodu mrazu, ale i tak se začala se zíváním sbírat ze země. Hurá do toho, a pak honem od toho!

Kyoya

Chvíli jsem čekal na reakci na můj dotaz, ale nestalo se tak...
Yoshiro a Křivohub tam něco kecali, ale nebylo to nic k tématu, takže jsem se překulilna druhej bok a pokoušel se spát, což mi ovšem nešlo... nebyl jsem unavenej už, byl jsem jen rozlámanej, možná to mělo něco s tréninkem za kterej by se nemuseli stydět ani speciální jednotky nebo s tím, že jsem spal na kamenech...

Yoshiro

"Kyoyo?" Oslovil Yoshiro Kyoyu, který se pořád nezvedl. "Já jsem taky unavenej ... A zničenej... Ale musíme jít.. Čím dřív to tu dokončíme, tím dřív se budeme moct vyspat v měkký posteli.." Čas ubíhal a každá minuta byla drahá. Yoshiro se dal pomalu do cesty. "Ale jestli nechcete, nechoďte.. Já jdu.." S tím Yoshiro se dal do cesty.

Kyoya

Vždyť už jdu mami... odvětil jsem ironicky a sebral se ze země...
A já nejsem unavenej, ani zničenej, jsem samoutným ztělesněním energie... řekl jsem a elegancí slona po fraktuře všech končetin jsem se vydal za Yoshirem

Manon

jen zachroptěla, ale taky vyrazila. V chůzi se snažila se nějak rozcvičit a rozproudit si krev v těle, aby dorazila konečně do mozku. Nemohla být rozespalá, potřebovala být ve střehu! Teda, na svou reakční dobu po třech hodinách spánku moc nespoléhala, ale musela dělat maximum s tím, co měla. Asi to vypadalo trochu divně, když tak poskakovala a máchala kolem sebe rukama... Když se cítila už jakž takž, funkční, doběhla Yoshira.
"Ahoj! Jaký byl vlastně trénink? Nechápu, jak jsi to tak dlouho vydržel!" oslovila ho docela i vesele. Spánek jí vyhnal z hlavy vše, co se mohlo stát někdy před tím, než úplně usnula...

Kyoya

Do zad se mi opět zabodla obrovská šipka "Páté kolo u vozu" když jsme pomalu kráčel za Yoshirem a Manon... celej tenhle výlet byla chyba... říkal jsem si opakovaně... ale už bylo pozdě s tím cokoliv dělat. Doufal jsem jenom, že jsou ostatní v pořádku... Shizovi jsem ještě musel poděkovat za ty bombony...

Yoshiro

se jedním očkem koukl na Manon. "Bylo to dost...Náročné..Ale něco mě hnalo dopředu..Snad se to vyplatilo.." Při posledních slovech se dost nepřesvědčivě usmál. "Víte... Asi se od vás oddělím... Musím najít toho chlápka, co mě napadl v Karakuře...Chci mu říct, že se mi to moc nelíbilo.." Yoshiro si pravděpodobně tak nějak určil, co je pro něj přednější. Věřil, že ostatní zvládnou zachránit Gina i bez něj.

Manon

poslouchala Yoshira a chtěla ho ujistit, že se to určitě vyplatilo, sama cítila v jeho reiatsu, že je stabilnější, takže trénink se jednoznačně projevoval, ale jeho další věta ji trochu rozhodila.
"Počkej, jak jako oddělíš, to ho chceš jít sám najít a postavit se mu?" vyhrkla rozrušeně. "To nemůžeš! A navíc... navíc... navíc já mu chci taky pár věcí říct, ohledně nechávání mých kamarádů ležících v krvi!" Nelíbilo se jí, co Yoshiro plánuje. Ale jestli to muí udělat, jakože jí bylo jasné, že vzhedem k jeho tvrdohlavosti ho jen těžko přesvědčí to vynechat, tak ho nehodlala nechat jít samotného.

Kyoya

Jasně... a já budu sám zachraňovat někoho, na kom mi absolutně nezáleží... jo proč ne... nechte Kyoyu jít někam umřít aby jste vy dvě hrdličky mohli být pořád spolu... mluvil jsem spíš pro sebe, protože zákon zamilované tvrdohlavosti tvrdil, že i kdyby tu teď vybuchla bomba, neuslyší jí...

Yoshiro

Se nejdřív otočil na Kyoyu, který měl nějakou blbou připomínku. Pak se pohledem vrátil k Manon. Nic neříkal, ale netvářil se moc nadšeně. "Manon..Kyoya má pravdu.. Ty ani on nemáte s Ginem moc společnýho a nemusíte kvůli němu riskovat..Zkusíme najít cestu zpět do Karakury..A .. Můžete se vrátit.. Nechci, aby tu někdo umřel.." Yoshiro šel zatím tou cestou, o které mluvil Shinji..Ale zpomaloval. Jako by se rozhodoval nad tím, co dál.

Manon

rozhodila ruce.
"Yoshiro... ty ses ještě neprobudil, ty ještě spíš! Protože nevím, jak bys mohl plácat takové blbosti, kdybys byl při smyslech!" ohodnotila Yoshirův plán. "My taky nechcem, aby tu někdo umřel, a taky že neumře, jasný? Nejsme až tak neschopný a štěstí zatím taky máme, tak to přece nevzdáme teď, ne? Navíc, pravda, Gin je mi celkem volný, ale když se mu něco stane, může se něco stát i tobě, a to prostě nedovolím. Ale zas na druhou stranu, vysvobodit Gina a pak zjistit, že tebe zabil nějaký strašně silný kapitán na tvé cestě za pomstou, to mi taky nepřijde právě ideální. Takže navrhuju nejdřív udělat jednu věc, a to postarat se o Gina, a pak věc druhou... postarat se o toho... o toho... o toho, co ti ublížil před tím v Karakuře. Ono je dost možné, že na něj stejně po cestě narazíme, takže to budou dvě mouchy jednou ranou!" rozmluvila se. Nedokázala se prostě zarazit, musela Yoshirovi vymuvit jeho šílený plán. Možná byl opravdu ještě v polospánku!

Kyoya

Ten člověk byl asi praštěnej pavlačí... nebo kovadlinou... kovadlinou která utrhla pavlač a spadla i s pavlačí na něj... a praštily ho... ano tak...
Tak nějak... ačkoliv pro mě Gin nemá význam, nechci abys umřel ty... kde bych pak bydlel?! Ale nečekejm že po něm půjdu sám... na to jsem se neupsal... řekl jsem a rozhodil rameny v marném gestu. A nebo narazím na kapitána a on nás zabije všechny a nemusíme si s Ginem dělat starosti poznamenal jsem na lehčí stranu

Yoshiro

Byl dost pevně rozhodnutý. Ale jejich slova měly váhu. Yoshiro se tedy nakonec podvolil a přikývl. "Fajn..Tak teda nejdřív Gin..." Znovu přidal a mířil přesně tím směrem, kterým měl. Teda aspoň podle Shinjiho. Zvláštní ale bylo, že ještě neviděli to nádvoří/prostranství, o kterém mluvil.