Část 11a - Temné světlo (Manon, Yoshiro & Kyoya)

Manon

zůstala stát jako přimrazená. Ten rychlý přesun jí neudělal zrovna dobře. Měla nervy napnuté k prasknutí, už čekala nějaký boj na život a na smrt a teď tohle?! Co s tím vyplaveným adrenalinem teď?? Rozhlédla se kolem sebe. Vypadalo to tady povědomě...
"Kde... kde to jsme?" zeptala se opatrně. Jestli řekne, že jsou zpátky v podzemí Karakury, tak skutečně nedokázala předem říct, co udělá. "A co tu vůbec děláme?! Už jsme byli blízko! Těžko budeme za dvacet dní nebo kolik připravenější než teď!" Cítila, že její vnější klid, o který se poslední dva dny tak zoufale snažila, se začíná pomalu rozpadat.

Kyoya

Ještě jednou se mě dotkneš a budeš sbírat zuby všude po Narnii... zabručel jsem, když na mě ten pitomec sáhl... A jsem rád, že nám říkáš zjevné věci... nevím čí geniální nápad bylo přivést nás sem naprosto nepřipravené... řekl jsem ironicky... nesnášel jsem ho...

Yoshiro

Moc se mu nelíbila atmosféra, která tu byla. Kyoya vypadal naštvaně. "Připravím vás.."Odpověděl mu na to Shinji, ale Yoshiro vyběhl proti němu a chytil ho za límec. "Proč jsi se neukázal, když jsme tě potřebovali?!" Shinji Yoshira jedním mávnutím ruky srazil k zemi. Tvářil se dost vážně. "Hledal jsem vás. A měl jsem i vlastní problémy.." Yoshiro se neobtěžoval sbírat ze země. Seděl tam a sledoval blonďáka. "Až odtud všichni vylezete..Budete na úplně jiné úrovni než předtím.." Řekl dost tajemně. Hanataro seděl u jednoho z kamenů a snažil se tvářit nenápadně.

Manon

Po pravdě, ani jí se nelíbila atmosféra. Tohle byl těžký úkol, takže bylo jasné, že byli všichni nervózní, ale nechtěla, aby se hádali. Pravda, taky Hirakovi nedůvěřovala, ale stejně ji Kyoyova příkrá mluva docela praštila do ksichtu, aby se tak řeklo. Navíc potom se projevil i Yoshiro... a Manon se vůbec nelíbilo, co s ním Hirako udělal. Ale bylo jí jasné, že nemá cenu se do toho plést. Jen tam schlíple stála a čekala, až si to nějak vyřeší, a doufala, že bude zase klid. Už tak to bylo dost náročné... nemuseli se ještě prát mezi sebou... Když nic jiného, vypadalo to, že tady by je nemusel nikdo najít. A kdo ví... možná se jim doopravdy podaří vylepšit své schopnosti, když tu není žádná škola ani nic podobnéh, co by je vyrušovalo... Manon se najednou strašně začalo stýskat po Karakuře a taky po její rodině. Povzdechla si, koukala do země a tvářila se snad ještě zklesleji než před tím.

Kyoya

Trénink? No i když to byl dost debil, tak mi mohl pomoct... a trénink jsem potřeboval...
Fajn... pokud nás něco naučíš, tak jsem ochotnej hodit svoje předsudky za hlavu... dočasně... řekl jsem možná k překvapení někoho... Už mě štvalo mít skvělou schopnost, kterou jsem absolutně neuměl ovládat. A kvůli tomu jsem byl ochotnej věřit i tomu křivohubovi. A byl to lepší plán než bít se s Yoshirem dokud se něco nenaučím...

A tak trénink začal.. Shinji si vzal každého do jiné části tohoto podzemního komplexu a jednoho po druhém začal připravovat k tréninku, který by jim měl zlepšit schopnosti.

- - - - - - - - -

Uběhlo několik hodin, ale pořád tu bylo světlo.

Manon a Kyoya si dali pauzu. Yoshiro tam ale pořád nebyl. Stejně tak Shinji.
Hanataro přišel k těm dvěma. "Jste v pořádku?" Zeptal se opatrně. Vůbec nevěděl, co je to za chlapa a jestli jim něco neudělal.

Manon

byla ráda, že má na chvíli klid. Po pravdě byla dost otřesená. Hirako měl trochu jiné metody tréninku, než její otec. Nebo takhle... u svého otce tak nějak tušila, že ji nakonec nezabije, i když to občas vypadalo, že ano. Ale u tohohle člověka si nebyla vůbec jistá. Chápala, že se ji snažil připravit na těžké chvíle v boji, ale připadalo jí, že na to šel moc zhurta! opravdu se ho bála. Byla ráda, když ji nechal být a šel se věnovat ostatním. Bohužel po čase zase přišel a ještě navíc ji seřval, že se zatím nic nenaučila. Co čekal za těch pár hodin?! Takže si oddechla, když jí dovolil si udělat přestávku.
"No... tak nějak..." odpověděla Hanatarovi. Byla celkem zmlácená a vyčerpaná. Její otec jí vždycky vyčítal její malou výdrž a ona si teď taky přála, aby se necítila tak zničeně, protože jí bylo jasné, že jim ten vyzubený blonďák asi nedá pokoj na dlouho. Podívala se na Kyoyu. "A ty? Jak ti to šlo?" Celkem by ji zajímalo, jestli pokročil s tou svou zvláštní schopností... A Yoshiro? Ten asi ještě pořád trénoval... Manon ho obdivovala a zároveň jí ho bylo líto, že mu jeho vlastní já nedovolí si odpočinout. Musí mít opravdu hodně silnou vůli... Vzpomněla si ny chvíli, kdy Yoshiro dokázal přemoct toho vnitřního démona a neublížil ji, narozdíl od ní... ano, zasloužil si její obdiv. A taky aby se dál snažila se zdokonalovat, kdyby už jen kvůli němu! Vstala a začala se protahovat. Prý to je po pohybu dobré, jinak pak celé tělo bolí!

Kyoya

Já jsem vždycky v pořádku... řekl jsem vyčerpaně...
Ten křivohub byl možná pošuk, ale trénovat teda uměl... přemýšlel jsem, zda jsem se někdy cítil vyčerpaněji... Ale díky za optání... dodal jsem ještě a otřel si čelo do rukávu. Všechen svůj vztek a hněv jsem si vybil v posledních hodinách.

Hanataro

Přišel blíž k těm dvěma. "Moje technika léčení není jenom o uzdravování zranění.. Tedy.. Myslím, že bych vám mohl pomoct doplnit trochu energie.. Vlastně nevím..U shinigami to tak funguje, protože se jejich tělo skládá z duševních částic, ale vy shinigami nejste.. Zkusit bych to ale mohl!" Vykřikl nadšeně a čekal, co mu ti dva odpoví.

Kyoya

Jaká je šance, že mě to roztaje na bazének protoplazmy? Protože pokud je, tak myslím, že dám přednost spánku... nebo energy drinku... ale pokud si si jistý, že mě nezabiješ tak proč ne... řekl jsem s trochou humoru. Byl jsem moc unavenej na to, abych vymýšlel něco opravdu vtipného...

Manon

"Děkuji, Yamada-san, ale myslím, že se bez toho obejdu," usmála se na Hanatara. Nemyslela to nijak zle, ale prostě potřebovala zjistit, kolik sama vydrží. Chtěla si dokázat, že není taková padavka, za jakou ji vždycky měl její otec a za jakou měla i sama sebe. Chtěla si dokázat, že se může vyovnat Yoshirovi... a může mu být užitečná. A navíc, přece jen ještě těm černohadrákům až tak nedůvěřovala a chtěla svůj kontakt s jejich kouzly omezit na minimum, jakkoli byla Hanatarovi vděčná za to, co pro ni už udělal.

Pak prostě přišel Shinji a Manon s Kyoyou se vrátili k tréninku..

Všichni tři byli strašně moc unavení a nevěděli jak dlouho už vlastně trénují. Yoshiro sám si dokonce troufl hádat, že to bylo i přes 24 hodin. Skoro neviděl, jak byl unavený...

Všichni dřeli strašně moc tvrdě a výsledky byly znát..

Po několika dalších hodinách přišla znovu pauza.. Tentokrát dorazil i Yoshiro.. Byl celý otrhaný a různě na těle posekaný.. Dokonce i na tváři měl sečnou ránu.. Když dorazil k Hanatarovi, upadl k zemi a ležel tam..

Kyoya

Ležel jsem na podlaze a koukal do stropu...
Asi jsem měl odpověd na otázku, zda jsem se někdy cítil vyčerpanější než před pár hodinami... ano... teď...
Ale přitom jsem se cítil dobře... věděl jsem, že jsem se něco naučil. Věděl jsem, že ta námaha přinesla ovoce. A že snad brzo budu moct Shinjimu narovnat úsměv...

Manon

nebyla prostě schopná se tolik hodin v kuse fyzicky namáhat, takže si během tréninku i pospala, když Hirako odešel a věnoval se zrovna někomu jinému. Probudil ji chlístnutím studené vody do obličeje, což je mimochodem jeden z nejhorších druhů probuzení neohrožující zdraví. To ji náležitě naštvalo a její vražedné choutky přišli vhod při dalším tréninku. I tak byla ale hrozně unavená, celá rozbolavělá a polámaná. Jen bolestně sténala, když se dobelhala k ostatním a s námahou si sedla vedle Yoshira.
"Auuu moje... všechno..." postěžovala si, i když si nebyla jistá, jestli Yoshiro vnímá. Vypadal vlastně dost špatně, určitě trénoval hrozně tvrdě. Naklonila se k němu trochu starostlivě. Teď, když byla takto zničená, bylo velmi těžké odolávat návalům něhy, které většinou při pohledu na Yoshira zažívala. "Yoshiro... tak jak to šlo? Nepřeháněl jsi to trochu?" zeptala se na začátek.

Yoshiro

Se pomalu zvedl a posadil se vedle Manon. "umm.." Moc dobře nedokázal ovládat svoje tělo, takže se nechtěně opřel o Manon. "Promiň..Já.. Všechno mě strašně bolí.." Mluvil vážně dost vyčerpaně. Ale i přes všechno tohle zničení dokázal udělat to, co musel. Podíval se na Manon. *sparkle sparkle* "Ty..Jsi v pořádku?" Zeptal se strašně womanizersky a chvíli to vypadalo jako by se usmál. Což samozřejmě viděla jenom Manon.

Manon

Yoshira zachytila, protože to vypadalo, že se skácí. Nakonec se skácel pouze na ni, ale i tak ho pro jistotu držela, byl úplně hotový, na to Manon ani nemusela být nijak zvlášť empatická, aby to poznala. Na její otázky samozřejmě neodpověděl, ale ona odpověď byla očividná.
"Jo, jsem v pohodě," řekla a taky se mírně pousmála. To sparklení u ní vyvolalo začervenání, ani nevěděla proč, prostě byla přetažená, to muselo být ono. "Vypadáš fakt zničeně, teď by sis měl jít lehnout a vyspat se," pronesla trochu káravě, ale stále se usmívala. Yoshiro vypadal dost roztomile, když byl tak slabý, že se ani neudržel ve vzpřímené poloze.

Yoshiro

Yoshiro se skácel ještě víc.. Zády teď ležel v klíně Manon, takže se na ní koukal zespodu. "Manon...." Pomalu zvedl pravou ruku a ukazováčkem Manon pohladil po rtech. "Asi umřu..." Zavřel oči, ale znovu je rychle otevřel, aby neusnul. Byl strašně rád, že Manon znovu viděl. Teď jí viděl ještě radši než kdy dřív..

Manon

věděla, že to je vážná věc, ale stejně se musela uchihtnout tomu tónu, jakým to oznámil, i když toho vzápětí litovala, jelikož její bránice a další břišní svaly nesouhlasily s tímto pohybem. Vzala Yoshirovu hlavu do náruče.
"Tak klidně spi, jsem si jistá, že po čase vstaneš z mrtvých, já to kdyžtak zařídím," řekla s úsměvem a pohladila ho po vlasech na skráni. I teď, po vší té námaze, byly stále hebké. Byla si jistá, že to odporuje fyzikálním zákonům.

Yoshiro

Chvíli se na Manon koukal dost prosebným pohledem. Nastala chvíle ticha. Yoshiro se díval na ní, ona na něj. Když ho pohladila ve vlasech, tak to byl konec. Yoshiro se jednou rukou chytil Manon za rameno a druhou jí dal na záda, pak se rychlým pohybem zvedl a políbil jí na rty. Vůbec netušil, jak bude reagovat, ale udělal to. Konec her..

Manon

byla... překvapená. Nechápala, jak se mohl ve svém stavu zmoct na takový fyzický výkon. Až pak se začala zabývat tím, co že se to vlastně děje. Cítila, že rudne ve tváři... ale nijak se nebránila. Beztak už Yoshira držela v náručí, tak ani nemusela přemýšlet, co dělat s rukama. Vlastně se jí to líbilo. Připadalo jí, že všechno vyčerpání a bolest se odplavují a místo toho je nahradilo něco úplně jiného. Bylo to teplé a šimralo to, začalo to někde okolo žaludku a pak se to šířilo do celého jejího těla. Cítila, že se usmívá. Nechala Yoshira, ať dělá co chce.

Yoshiro

Yoshiro si to ani pořádně nemohl užít, jak ho všechno bolelo, ale i tak se snažil. Ještě několik krásných sekund se svými rty věnoval těm jejím. Ruce se mu celkem třásly, těžko říct, jestli to bylo nervozitou nebo tím, kolik námahy musel vynakládat na to, aby se vůbec udržel..Nicméně... Když zavřel oči, usnul. Tedy nejspíš. To mělo za následek to, že znovu spadl Manon do klína. Tvářil se dost spokojeně a vypadal celkem roztomile. Byl docela dost rozcuchaný, ale vlasy byly stááále hebké a bílé.

Kyoya

Jo já jsem taky v pořádku... díky za optání oznámil jsem hlasitě stropu... a dál na něj upřeně zíral... potřeboval jsem čokoládu... napuštěnou hroznovým cukrem a kofeinem... a škodlivě velkou známku nějakých stimulantů... nebo spánek... spánek zatímco bych do sebe měl napíchané inguze se stimulanty... a čokoládou...

Manon

trochu třesavě vydechla vzduch, který celou dobu zadržovala, když Yoshiro odpadl. Ještě že ho držela, takže nespadl tak úplně natvrdo. Byla trochu překvapená! Na chvíli se bála, jestli mu něco není, ale jak se přesvědčila, jen spal. Tím se celkem hodně vyřešilo, například to, co mu řekne, až se přestanou líbat...
"Dobrou noc," pronesla tiše a uchichtla se. Vypadal hrozně rozkošně a ona měla zase nutkání ho muchlat, až nebude dýchat, ale udržela se. Spokojila se jen s tím, že se začala probírat jeho vlasy. Bylo to velice relaxující... až se jí z toho taky začalo chtít spát...
"To je fajn, Kyoyo, to je fajn," odpověděla s úsměvem Kyoyovi, a potom se opřela o balvan, u kterého seděla, a usnula, i když to bylo strašně nepohodlné a tvrdé lože.

Nakonec na místo dorazil i Shinji. Tvářil se spokojeně. Taky odvedl kus práce. Viděl na všech třech neuvěřitelný pokrok..Dokonce tomu sám ani moc nevěřil. Vždyť to byli v podstatě jen 3....Lidé... Zakroutil hlavou a usmál se. Hanataro celou dobu sledoval Manon a Yoshira a tvářil se jako čtyřicetiletá ženská, co se dívá na nějakou telenovelu a strašně se jí to líbí.

Manon

byla šíleně unavená, ale ten šutr, o který se opírala, byl tvrdší. Vzbudilo ji, když ji nějaký výčnělek rýpal do zad a taky do hlavy. Jen napůl otevřela oči, zcela otupělá, chtěla jediné - dostat se do nějaké pohodlnější polohy. Sesunula se s mručením z kamene k zemi. To trochu zničilo Yoshirovi polštářek, když se tak mlela, ale nedalo se nic dělat, musela se prostě nějak uvelebit. Nakonec si udělala polštářek z Yoshirových nohou a než se stihla zamyslet nad tím, co na to řekne chudák Yoshiro, zase usnula.