Eyesight to the Blind

Emi

Najlepšie sa naučí ked sa náhle ocitne v krízovej situácii, ako hodiť do vody niekoho kto nevie plávať...
Nathan zaujal akýsi bojový postoj, ktorý vyzeral naozaj tragicky.
V prachovej forme som sa k nemu priblížila zozadu a do ucha mu zašepkala:
Bojuj! Teraz si ty ten silný... zaujmi novú pozíciu. Už nikdy obrannú. Ale útočnú.

Nate

Tyto slova ho hodně povzbudily. Jeho postoj se změnil. Už to nebyl ten tragický obranný postoj. Stál normálně a tvářil se dost sebejistě. Z ničeho nic vyběhl proti těm třem týpkům. Pěstí zamířil proti obličeji toho prvního, když se pěst setkala s jeho čelistí, Nate se skrčil a podrazil nohy dalšímu. Využil toho, že se krčí a odrazil se do výskoku, ne moc vysokého, ale takového, který stačil k tomu, aby kopačkou s otočkou sestřelil toho posledního k zemi.

Emi

Moje slová mu rozhodne dopomohli. Tých troch zmlátil doslova naraz.
Zhmotnila som sa vedľa nich. Jednému z nich som priložila na tvár ruku a začala z neho vysávať všetky látky, ktoré som potrebovala. Pomerne krutá procedúra, ale mala som časový limit. Choroba nečakala.
Po pár sekundách padol k zemi, mŕtvy. To isté som urobila aj z ostatnými štyrma. Páčil sa mi názov ,,vysávanie duše'', lebo to tak doslova vyzeralo. Ale odoberala som len potrebné látky a bunky...
Cítila som sa oveľa lepšie.
Myslím že to stačí...
... teraz chcem aby si išiel domov, poprípade trénuj. Zajtra máš voľno, stretneme sa o desiatej ráno... všetko ti ukážem a vysvetlím. povedala som mu a zobrala Taikiho na chrbát.
Tak zatiaľ... mávla som a objavila sa na streche. Potom som zmizla...

Nate

líbil se mu ten pocit, který právě prožíval. Vůbec neřešil to, že před ním právě leželo několik mrtvol. Usmíval se a měl radost z toho, že ti zločinci dostali takový trest, jaký si zaslouží každý, kdo dělá špatné věci. Otočil se a rozběhl se domů. Vyskočil do vzduchu a asi deset metrů běžel po zdi domu. Od té se odrazil a přistál na lampě. Vůbec se jí nechytal rukama, ale držel se v rovnováze tak jako tak. Odrazil se a vyskočil do vzduchu. Nad ním byly koleje, přes které jezdí metro. To zrovna projíždělo a Nate mu vyskočil na střechu. Než metro zastavilo, tak z něj v seskočil na chodník, kde udělal dva kotouly, ze kterých vyskočil zpátky na nohy. Teď už se dostal do ulice, kde bylo normálně dost lidí. Radši se tedy začal chovat přirozeně.
Asi po 20 minutách chůze dorazil domů.

Rose Deacon

šla s úsměvem prosluněnou ulicí. V ruce držela aktovku a nejradši by si začala zpívat, byla vždy ráda poslem dobrých zpráv. A tahle, ta určitě radost udělá, tím si byla jista. Když zabočila k domu, kam měla namířeno, raději se nenápadně zkontrolovala pohledem, i když předem věděla, že její zevnějšek je dokonale upravený. Jak se blížila, ještě si pro jistotu uhladila vlasy, chtěla udělat opravdu dobrý dojem. Netrvalo dlouho a Nathan uslyšel někoho zvonit u domovních dveří...

Nate

Ještě si ani nestihl odložit a už někdo otravoval. "Um?" Vydal se tedy ke dveřím "Kdo by to tak asi mohl být?" Vůbec nikdo ho nenapadal. Moc kamaárdů neměl. Tai byl zrovna ve spárech Emi a bůhví, co s ním dělala, takže Nate nepočítal s tím, že by to byl on. Otevřel a spatřil tam nějakou ženu. "Um..Dobrý den?"

Rose

"Dobrý den i vám," řekla mu s oslňujícím úsměvem. "Jsem tu dobře u Hansonů?" zeptala se způsobně. Samozřejmě věděla, že je, navíc tento pán vypadal, že jeho věk se shoduje s věkem syna paní Hansonové, o kterou tu šlo, ale co kdyby!

Nate

"No..Jste správně.." Chvíli si jí nenápadně prohlížel, ale aby to nevypadalo, že jí jen očumuje, radši pokračoval. "Copak potřebujete?" Zeptal se. V životě tu ženskou neviděl, jde snad za jeho mámou? Nate nevěděl, co si má myslet a tak radši nemyslel a čekal, co odpoví.

Rose

se znova usmála.
"Já nic nepotřebuji, ale mám pro vás jistou velice dobrou zprávu! Týká se to paní Hansonové. Tedy... konkrétně její léčby a rehabilitace!" oznámila nadšeně, ale do detailů nezašla. Bylo docela jasné, že čeká, až ji pozve dovnitř. Přece jen, diskutovat na ulici o podrobnostech týkajících se pacientů nebylo zrovna etické.

Nate

Koukal na ní dost nedůvěřivě. "Do mojí mámy vám nic není..Ani do toho, co s ní je. Co jste vlastně zač? ." Když šlo o Nathanovu matku, choval se vždycky opatrně. Tak jak nejvíc to šlo. Léčba její nemoci je moc drahá a nemůžou si to dovolit a teď přijde nějaká ženská a začne o tom ještě mluvit, jako by mělo jít všechno po másle? To Nata dost štvalo.

Emi

Taikiho som vrátila domov. Bola hlúposť zobrať ho so sebou. Na získanie schopností mal ešte čas. Obávala som sa, že nebude
ochotný spolupracovať rovnako ako Nathan.
Taiki je tvrdohlavý... a neverí v zabíjanie. On by tých zločincov radšej hodil do vazby... ale aby všetko zapadlo do seba, budem mu musieť superschopnosti dať. Bude slúžiť ako dobrá poistka proti Nathanovi.
Nebola som si istá, či to zvládnem...
Laboratórium je nedostupné, tentoraz to budem musieť previesť priamo v základni. Náhle ma schytil silný kašeľ. Bol to záchvat a vykašľávala som... krv. Viac ako kedykoľvek. Občas sa mi to stávalo, po veľmi aktívnom používaní superschopností, ale nikdy nie toľko krvi, a nie taký dlhý záchvat. Išlo mi roztrhnúť pľúca...

Rose

"Vidím, že jste nedůvěřivý! To je dobře, dnešní doba je plná podvodníků, kteří bez váhání využijí zoufalé, nemocné lidi. Ale toto naštěstí není nic podobného," obdařila ho dalším úsměvem a začala něco hledat ve své aktovce. Vypadalo to, že mu to bude muset říct na ulici... ale vždyť na tom nezáleželo. To, co potřebovala, našla hned. Bylo to několik popsaných papírů sepnutých kancelářskou sponkou a menší bloček, který vypadal jako doklady. "Jsem Rose Deacon, zdravotnice. Pracuji pro neziskovou organizaci Stéblo, možná jste už o ní slyšel... tady jsou moje doklady," podala mu sešítek, ve kterém byla její identifikace hned na první stránce. "Byla mi svěřena milá povinnost vám sdělit, že vaše maminka může obdržet léčbu, kterou potřebuje. Vím, že si asi říkáte, že si to nemůžete dovolit... ale to právě už není vůbec problém!" hleděla na něj nadšeným pohledem člověka, který si přeje pomáhat a má k tomu v rukou prostředky.

Nate

"Cože? Počkejte...Um..Pojďte dál.." Až teď pořádně otevřel dveře, aby ta žena, jejíž jméno si už nepamatoval, mohla dovnitř. Zavedl jí do obýváku a posadil jí na sedačku. "Máma teď není doma, takže budete muset počkat až přijde, jestli s ní chcete mluvit.." Také se posadil. "A znovu...To jako myslíte vážně?" Zeptal se s dost nechápavým výrazem.

Rose

"Ano," usadila se způsobně na pohovku a dokumenty položila před sebe na stolek (který tam určitě byl). Podívala se na Nathana velkýma, modrýma očima. "Věc se má tak. Jistý dobrodinec, který si přeje zůstat zatím v anonymitě, oslovil naši společnost s jedinou prosbou - abychom učinili vše pro uzdravení vaší maminky. Zavázal se, že uhradí cokoli. Já jsem potom byla určena jako její osobní ošetřovatelka," usmála se. "Něco takového se často nestává, myslím, že je to úžasné!"